Stereotypy sexuálního násilí aneb Proč to nenahlásila hned?

Charismatický muž, který měl přiblížit politiku mladým lidem. Jasná a přehledná komunikace, která mu na Instagramu vynesla více 1,1 milionu sledujících. A teď několik výpovědí žen, které měl Dominik Feri sexuálně zneužít. Tolik v kostce současný příběh poslance. Kauzu o sexuálních útocích mladého politika přinesli reportéři Deníku N a A2larmu a nejen online svět se rozdělil na dva póly. Jedni jsou „tým oběti", druzí „tým Dominik“. A veřejným prostorem prolétla řada stereotypních argumentů, kterými se někteří snaží politika hájit, zároveň tím ale (možná nevědomky) zlehčují problematiku sexuálního násilí.

Zdaleka však nejde jen o Dominika Feriho, podobné argumenty se pravidelně objevují u kauz s touto tematikou. Proto považujeme za důležité je stejně pravidelně vyvracet.

Tento text je inspirován osobními rozhovory s odborníky na tuto problematiku i široce medializovanými a obecně uznávanými odbornými názory. Jedním z aktuálních je materiál od Pavla Houdka, který vyšel před publikací našeho článku na webu Heroine: Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí.

Častým argumentem je, že oběť se měla bránit a dát najevo, že se jí něco nelíbí. Jak to jinak ten chudák má poznat, že? Úplně upřímně, pokud se k vám někdo chová hnusně, není snadné ho poslat jednoduše do háje. Někdo to dokáže, jiný ne. A koho si myslíte, že si vybere násilník? Toho, kdo to umí levou zadní, nebo toho, kdo byl třeba vychováván v tom, že „sáhnutí na zadek je jen taková sranda mezi doktorem a sestřičkou, ty tomu snad nerozumíš“?

Navíc ve chvíli, kdy dojde k fyzickému napadení, až 70 % obětí uvádí, že v tu chvíli bylo zcela paralyzováno. Podle jedné švédské studie nebyly napadené ženy ani schopny křičet, natož ovládat své tělo a aktivně se bránit. Takže asi proto se oběti nebrání.

Sebrat se a jít na policii, to chce notnou dávku odvahy. Máte totiž strach, že to policista bude bagatelizovat, že když neuvidí šrámy na těle, neuvěří těm na duši. Možná se v tu chvílí necítíte dostatečně silná na to podrobně popisovat, co jste měla na sobě a jak jste se chovala, jestli jste násilníka náhodou nesváděla a neprovokovala. Možná oběť potřebuje nějaký čas, než obviní někoho, koho zná, komu věřila. Protože znásilnění má v drtivě většině případů (70–80 %, podle některých údajů až v 90 %) na svědomí někdo z blízkého okolí oběti, ať už je to partner, kolega, nadřízený, rodinný známý nebo barman.

Kromě strachu tu hraje roli také nedůvěra v právní systém, který násilníky málokdy potrestá. Podle Amnesty International soudy uznají vinu pouze u 2 % všech nahlášených znásilnění. To není moc povzbudivé, že?

A co si odpovědět na otázku: který rok se nekonají nějaké volby? U sexuálních trestných činů je skoro pravidlem, že oběť se svým traumatem vystoupí později. Možná ve chvíli, kdy slyší, že podobný zážitek se stejným násilníkem měl někdo další. Příkladem budiž oběti Harveyho Weisteina, který, mimochodem, byl odsouzen na 23 let, nebo Larryho Nassara, lékaře amerického týmu gymnastek, který desítky let zneužíval sportovkyně.

Teprve to jí často dá odvahu uvědomit si, že za to, co se stalo, nenese žádnou vinu a že rozhodně násilníka nevyprovokovala svým chováním. A mimochodem, pokud žijete v zemi, kde – když máte to štěstí a soud uzná násilníka vinným – odchází každý druhý odsouzený s podmínkou, můžete sbírat odvahu k tomu „to říct“ hodně dlouho.

V diskuzích se často žongluje spojeními jako „bez důkazů“ či „presumpce neviny“. V případě, kdy jde o sexuální či domácí násilí, platí pravidlo „důvěřujte oběti“. I proto i náš právní řád přijal třeba v případě domácího násilí tzv. institut vykázání, kvůli ochraně ohrožených osob a ještě před uzavřením případného trestního řízení. Presumpce neviny se vztahuje na soudy, ne na soukromé osoby, které si mohou vytvořit svůj názor na základě informací, které si samy zjistí.

Absence důkazů také není ten správný argument, protože důkazem je svědectví. A to, že ženy novinářům odvyprávěly svůj příběh, je svědectví. Jak s tímto důkazem pak naloží soud, je už jen na něm. Oběť je po takovém zážitku natolik otřesena, že těžko hned uvědoměle půjde ke gynekologovi, aby jí poskytl lékařskou zprávu o tom, jak poraněné jsou její genitálie. Leckdy nemá žádné „tělesné“ důkazy a co má dělat pak?

Je s podivem, že jakmile žena vyjde na veřejnost s tím, že se stala obětí sexuálního násilí, namísto slov útěchy a podpory se dočká spíše zpochybnění svého traumatu (které může být celoživotní). Znám ho jako fajn člověka, hrajeme spolu bridž! Vždyť nosí kostkované sako a kouří dýmku, takový elegán by se sexuálního násilí přeci nikdy nedopustil! A jak tedy vypadá ten, kdo by ženu znásilnil? Je to bohužel další ze stereotypů, že jde o psychopaty, násilníky či jinak vyšinuté jedince. Znásilnit může otec od rodiny, vysokoškolský profesor i sympatický mladý muž, který pomáhá starším ženám do kabátu. Potvrzuje to i fakt, že v drtivé většině případů oběť násilníka znala. 

Existuje něco, čemu se říká „mýtus dokonalé oběti“. Násilí se přece děje jen ženám tichým, submisivním, krásným, méně vzdělaným… Není to pravda. Znásilnění zažívají i ženy vzdělané, ty, které na první pohled nejsou ostatnímu hodnoceny jako atraktivní, zažívají ho i muži.

A trauma je něco, co prožívá každý jinak. Nikde není napsáno, jak se má oběť chovat. Některé se mohou s násilníkem pokusit dál udržovat nějaký vztah, protože mají pocit, že jim to pomůže překonat tu hrůzu a zapomenout. Některé nechtějí další tělesné kontakty, mají deprese nebo posttraumatické stresové poruchy, jiné ne. A právě proto existuje vědní obor zvaný viktimologie (nauka o obětech trestných činů) a bylo by skvělé, kdyby vzdělání v této oblasti bylo pro povinné například pro soudce i státní zástupce.

Přečtěte si třeba příběh Jany, která byla v dětství znásilněna a dnes pomáhá obětem.