Článek
Pojďme si na úvod zahrát na forenzní antropologii. Povězte mi o téhle malé kostičce všechno, co z ní vyčtete.
„Na to si ovšem musím vzít brýle. Určitě je to obratel, a řekla bych, že je to hrudní obratel. I když ten by měl mít trnové výběžky. Kost je hodně poškozená. Ale na bederní obratel je příliš malý. Pokud je to bederní obratel, pak je horní a náležel hodně malému jedinci, nejspíš ženě. Musí být dost starý, protože je lehký, vyschlý a má zabarvení dohněda. Víc vám toho v téhle chvíli neřeknu. Teď ale povězte vy mně, kde jste vzal lidskou kost.“
Řekněme, že je to bezplatně získaný suvenýr z jednoho turisticky exponovaného pohřebiště…
„Snad vás potěším, že jste první, kdo mi v rozhovoru položil takovouto otázku. Ale to, co jste mi řekl, jsem raději neslyšela.“
Kost, kterou slavné spisovatelce přinesl Roman Lipčík, zkoumala velmi důkladněFoto: BB/art
Jinak byste musela hlásit krádež? Ještě pracujete pro FBI? Pomáháte jim s případy, kde je nutná vaše odbornost?
„Stále, ale už jen zřídka. Jenom na vybraných případech, zapeklitějších, než je ten váš.“
Chtěl jsem vám původně namluvit něco morbidnějšího. Třeba že je to kost mé babičky. To by vám vyhovovalo víc? Jak se bráníte slovům „morbidní“, „pochmurný“ a podobným, které jistě na adresu vaší profese padají?
„Tak předně – babičku bych vám vyvrátila. A morbidní? Ano, pracuji s mrtvými, ale pro živé. To je podstatné. Pokud se mi podaří s ostatními, kteří na případu pracují, zbavit ulice lidí odpovědných za smrt něčích blízkých, je to velké vítězství života. Tedy nic morbidního.“
Jen málokterá vědkyně píše detektivky, Kathy Reichs k těmto výjimkám patří. A její knihy jsou skvělé!Foto: Isifa
Jak se v hlavě mladé dívky vylíhne tak ponurý nápad? To přece není úplně obvyklé.
„Dnes už ano. Ale máte pravdu, že dříve to příliš obvyklé nebývalo. Já jsem si také v začátku nevybrala soudní antropologii, nýbrž archeologii. Skládala jsem doktorát z bioarcheologie. Nicméně na univerzitě, kde jsem pak začala pracovat, jsem platila za ,ženskou přes kosti' a policie mě začala zvát ke konzultacím různých případů. A já jsem se přeorientovala na soudní antropologii, protože mě přitahovala možnost mít vliv na lidské životy, kterou archeologie neposkytuje.“
Takže vás zklamala?
„Miluji archeologii. Jenže mně v ní scházela bližší vazba na život. Když se v archeologii zmýlíte, nepotká vás nic horšího než výsměch kolegů. Životně důležité to není. Ale když identifikujete pohřešovaného člena něčí rodiny, když expertně svědčíte u soudu, tam si omyl nemůžete dovolit. Kromě toho mě bavilo být v centru dění, což archeologie rovněž neumožňovala.“
Jak se tvářili vaši rodiče na příklon své holčičky od nevinných vykopávek k takové morbiditě?
„Oba zemřeli poměrně záhy, zhruba v době, kdy jsem končila studia nového oboru, a dlouho předtím, než jsem začala psát. Ale jsem si jistá, že by mě podporovali, jako mě podporovali ve všem, co jsem chtěla dělat. Obzvlášť maminka, která měla ráda vědu, i když sama byla hudebnice. Zejména archeologie jí byla blízká. Dokonce trvala na tom, že mi přepíše diplomku, protože ji zajímala.“
Co na to v prvních letech říkal váš žaludek?
„Nijak se nezpěčoval. Jako malá jsem sbírala mrtvá zvířata a pitvala je, protože mě zajímalo, jak fungují, co mají uvnitř. Pozor – nikdy jsem zvíře nezabila. Pamatuju se, že v prvním ročníku na fakultě jsme měli zabít žábu, a pak ji pitvat, a já ji ukradla živou a odnesla domů, protože jsem to nemohla udělat.“
Kathy je spoluproducentkou seriálu Sběratelé kostíFoto: Prima FTV
Vzpomínáte si na svůj první policejní případ a na pocity, jaké ve vás vyvolával?
„Na svůj první případ si pamatuji velmi dobře. V Charlottě se ztratila pětiletá holčička. Byly toho plné noviny a já si vzpomínám, že právě ten den zuřila mohutná bouře, já šla spát a myslela jsem na ni, jak jí v takovém nečase asi je. Nenašli ji. Až po třech měsících objevili dětskou kostru. A mě k ní zavolali. Ta bouřlivá noc se mi v tu ránu vybavila. Byla to ona.“
Přispěla jste k odhalení pachatele?
„Policie si byla jistá, že zná totožnost pachatele, ale z téhle vraždy ho nikdy neusvědčila. Byl ale odsouzený za jinou vraždu dítěte.“
Co vás dovedlo k rozhodnutí začít psát už ne učebnice a odborné publikace, ale zábavné romány, detektivky?
„Dali mi profesuru. Výš už se jít nedalo. Právě jsem skončila práci na velice zajímavém kriminálním případu v Montrealu – rozčtvrcené tělo, zločin s velmi zvláštními prvky – a ten mi dal základní inspiraci. Zároveň jsem si v té době přečetla knihu jedné své kolegyně, která se věnuje psaní milostných příběhů. Nebudu ji jmenovat, a tak můžu říct, že to nebyla podařená kniha. To přece svedu lépe, řekla jsem si. K tomu mi odrůstaly děti a všechny si umanuly, že budou studovat na soukromých vysokých školách, což je hodně drahá záležitost. Plat na fakultě nebyl bůhvíjaký, a tak jsem se v roce 1994 rozhodla, že zkusím napsat detektivku.“
A to zrovna se svou forenzní specializací, která v té době začala přicházet do módy. Jako byste to vycítila…
„A víte, že jsem skutečně někde v duchu cítila nástup forenzních disciplín do popředí zájmu? V té době, pokud vím, nikdo detektivky z prostředí soudní antropologie z vědeckého pohledu nepsal.“
Tahle dáma spolupracuje s FBI a dalšími policejními složkami. Obdivujeme!Foto: Isifa
Co Patricia Cornwell?
„Patty není vědec v oboru, o kterém píše, to zaprvé. A zadruhé, píše o soudní patologii. Ale jedno máme společné: silné, soběstačné hrdinky. To byl další prvek, na který jsem vsadila. A také jsem kalkulovala s prostředím Montrealu, které také dosud nikdo nevyužíval a které není americkému čtenáři příliš vzdálené, ale zároveň mu už může připadat mírně exotické.“
Kde se podle vás vzala ta ohromná móda, která vynesla do popředí zájmu forenzní vědy? Kdoví, jestli nebožka Agatha Christie vůbec tušila, že existují…
„Asi tušila, ale nepovažovala je za nosné. Nad tou otázkou se také zamýšlím, ale kloudnou odpověď na ni nemám. Osobně si myslím, že velkou zásluhu na vzedmuté vlně zájmu o tyto disciplíny má případ O. J. Simpsona. Tehdy se poprvé v tak masové míře dostaly soudní disciplíny přímo do přímého přenosu médií. Veřejnost znenadání dostala plný zásah vědou, sem a tam létaly pojmy jako DNA, analýzy, forenzní metody.“
Nepřijde vám jako mně, že thrillery z pera žen jsou dnes mnohdy krvavější, drastičtější a víc šokující než thrillery mužů?
„Řekla bych, že je to zdání plynoucí ze souběhu toho, že tenhle žánr obecně zdrsněl, a faktu, že dnes se thrilleru věnuje mnohem víc autorek než dříve. Ale tuším, která jména asi máte na mysli. Já je z kolegiality nevyslovím. Na každý pád prvoplánové násilí a krvavost jsou mi cizí. To, o čem píšu, je už ze své podstaty natolik drsné, že si nemusím pomáhat tímto způsobem.“
Četla jste tento žánr od mládí? A byla jste spíš ten typ čtenáře, kterého rozuzlení vždy překvapilo, nebo jste ho uměla odhadnout?
„Detektivky čtu od sedmi let. Vyrůstala jsem na Nancy Drew a na Hardy Boys, později se přidružila dospělejší literatura toho druhu. A vždy jsem patřila spíš k těm čtenářům, kteří přijdou na pachatele dřív, než jim ho autor předhodí. Zároveň mě ale takový typ knih neuspokojoval, byla jsem jimi zklamaná a cenila si o hodně víc těch, ve kterých bylo potřebné množství matoucích stop, že zůstala napínavá až do posledních stránek.“
Kathy Reichs s autorem rozhovoru, Romanem LipčíkemFoto: BB/art
Nebála jste se, že úspěch v konzumní literatuře poškodí vaši vědeckou reputaci? Často se takové dilema řešívá pseudonymem. Uvažovala jste o něm?
„Tahle otázka přišla na přetřes, ale pak jsme ji s vydavatelem a mým agentem zavrhli. Usoudili jsme, že píše-li takovéto knihy odborník, dodá jim jeho jméno větší váhu, autenticitu a také větší mediální atraktivitu. Přísně vzato ale pseudonym používám. Moje vědecké publikace podepisuji svým plnějším jménem jako Kathleen J. Reichs.“
Jak se k vašemu výpadu do populární literatury stavěli vaši kolegové na univerzitě? Závistivě, pohrdavě…?
„Pravda, velké nadšení nejevili. Členka vědecké rady – a píše detektivky. Ale brzy mi to vyvážily komplimenty od kolegů z oboru, od lékařů, které dostávám v dopisech, e-mailech i při osobních setkáních a kterým se líbí moje knihy, protože pojednávají skutečně o vědě.“
Stále jste na univerzitě?
„Ano, ale už neučím. Mám cosi jako vědeckou dovolenou. Už asi dvanáct let.“
Takže návrat k plné činnosti nehrozí?
„Teoreticky ano. Prakticky – těžko. Píšu ročně jeden román ze série s Temperance Brennanovou, k tomu předloni přibyla nová série knih pro dospívající mládež se stejnou periodicitou a k tomu čtu a odborně posuzuju dvaadvacet scénářů seriálu Sběratelé kostí, jehož jsem spoluproducentkou. Jak už jsem říkala, občas k tomu pracuji i na soudních případech. Říkám si někdy, že bych zase šla učit, ale času je málo.“
Když je dočteno, dopsáno, všechny kosti pohřbené a krev dosucha vytřená, jak odpočíváte?
„Největším koníčkem jsou pro mě teď vnoučata. Nedávno přibyla dvě nová, takže jsou čtyři, a to je ohromná radost. Máme dům u pláže a tam se dá také dobře odpočívat. Plavu, hraju tenis, snažím se hrát i golf, ale u toho si zatím moc neodpočinu, protože mi to nejde. Čtu. Zkrátka odpočívám jako každý druhý.“
