Článek
Svět vrcholového sportu může většina lidí sledovat jen zvenčí. Jaké to je, být stále v zápřahu a dokola balit tašku na cesty? A jaké je vrcholovou kariéru opustit a stát se „jen“ mámou a chodit do práce? I na to jsme se ptali slavné české běžkyně na lyžích Kateřiny Neumannové (47). V roce 2006 si přivezla z turínské olympiády zlato, napřesrok vyhrála mistrovství světa v Sapporu a poté s vrcholovým sportem skončila. Dnes pracuje na ministerstvu, vychovává šestnáctiletou dceru a denně vaří teplé večeře.
Kde se u vás vzal vztah ke sportu a hlavně vůle pravidelně trénovat?
I když nemáme v rodině žádného vrcholového sportovce, jezdili jsme pořád lyžovat a na hory, brácha, po kterém jsem se opičila, mě zase přivedl k lodím a horskému kolu. Byli jsme každý víkend někde – a vzpomínám si, že jsem občas vyloženě trpěla, že nemůžu zůstat doma u televize, ale musím vstávat v šest, protože v sedm odjížděl autobus na hory. Někdy jsem toužila být třeba nemocná a zůstat doma…
Sama jste prohlásila, že jste byla už jako dítě „trochu jiná“ – v čem?
Třeba tím, že jsem nikdy nešvindlovala. Když nám trenér nařídil uběhnout kolečko, tak jsem to udělala, i když ostatní švindlovali… Také jsem měla snahu se stále zlepšovat a jít dál. I když by mě vůbec nenapadlo pomýšlet na olympiádu, to byl nedosažitelný sen. Vždy jsem přemýšlela jen o krůček dál – když jsem jela závody v Písku, pomýšlela jsem závody v Týně nad Vltavou, možná na mistrovství republiky v Račicích. Můj vývoj byl v tomhle směru zdravý – nikdo mě netlačil, rodiče mi jen vytvářeli podmínky a mě to bavilo, takže jsem pořád někde soutěžila.
Takže se ani neptám, co jste chtěla dělat po základní škole...
Chodila jsem na gympl do Písku, ve třeťáku jsem přešla na gympl do Vimperka, které mělo sportovního ducha. Tam už jsem se rodičům trochu vymkla z kontroly a čtvrťák jsem si rozložila do dvou let, abych mohla jet na olympiádu do Albertville. Pak už to vzalo jasný směr – zaměřila jsem se na běh na lyžích, z juniorské kategorie jsem se dostala do dospělé a potkala jsem svého trenéra Standu Frühaufa. Ten mě po maturitě vzal a odvezl na Horskou Kvildu do hájovny, kde jsem žila dva roky „zavřená“, soustředěná na trénink.
Nechtěla jste někdy utéct a jít na diskotéku, na rande?
Je pravda, že jsem žila v přírodě, mimo normální svět. Ale občas jsem taky někam vyrazila. Když se ale ohlédnu, musím přiznat, že to byly asi nejtěžší roky vůbec, nebylo to zrovna šťastné období, bylo to jen o dřině a byla jsem hodně sama.
Všechno jste vsadila na sportovní kartu. Měla jste nějaký záložní plán, kdyby to nevyšlo, kdybyste se třeba zranila a nemohla pokračovat?
Ne. Na to nemůžete myslet. Špičkový výkon potřebuje všechnu vaši energii, musíte tomu věřit – zvlášť když už jsem mířila na nejvyšší příčky.
Z čeho jste platila trenéra a vybavení, z čeho jste žila?
Jako juniorská reprezentantka jsem dostala místo instruktora sportu na Československém svazu tělesné výchovy a brala jsem nějakých 2 500 korun. Na tu dobu a můj věk to byly krásné peníze. Pak si mě všiml můj první sponzor – a už jsme měli i na něco víc.
Nikdy jste nepochybovala, že je pro vás sport to jediné správné?
Byla taková chvíle, kdy už jsem byla kolem desátého místa v širší světové špičce, ale dva roky jsem se neposunula výrazně výš. Začala jsem přemýšlet, jestli to trenér dělá dobře, jestli já mám předpoklady. Naštěstí mi zkušenější poradili, ať tomu dám čas – a měli pravdu, další rok se to zlepšilo a začala jsem vozit medaile.
Při tréninku i závodech vás provázejí stále stejní lidé, neměli jste někdy ponorku?
Trochu ano, i když postupně se stanete komunitou a širší rodinou. Ale je pravda, že když jsem se rozhodla sportu nechat, měla jsem velkou potřebu úplně změnit prostředí.
Může vůbec holka, která je pořád na lyžích, chodit s klukem z „obyčejného světa“?
Nevýhoda lyžování je, že potřebujete být většinu roku někde na horách… Holky, které dělají třeba nějaké „městské“ sporty, mají jistě vyšší šanci se seznámit. Taky jsem trochu trpěla tím, že jsem byla poměrně známá. Ale člověk prostě nemůže mít všechno…
Vždycky jste věděla, že chcete mít děti, že pak sport půjde stranou?
Ano. Jen jsem k tomu dlouho neměla chlapa… No a pak to osud vyřešil za mě a najednou byla Lucka na cestě a já jsem věděla, že je to pro mě důležitější než nějaká medaile. Byla jsem rozhodnutá se vrátit ke sportu jen tehdy, jestliže to půjde propojit.
Jaké to bylo, vypadnout z permanentního tréninkového zápřahu?
Měla jsem velmi pohodové těhotenství, celou první část jsem strávila na horách. Prožila jsem krásné měsíce, kdy jsem si sportovala jen pro radost. Třeba v šestém měsíci jsem vyrazila na běžkách. Vzala jsem si dvě müsli tyčinky, do termosky pití a jela jsem na výlet, který jsem si hrozně užívala – a najela jsem čtyřicet kilometrů.
Co na to váš gynekolog?
Já mu to neříkala… Ale moje tělo tomu bylo přizpůsobené a já jsem ho poslouchala. Když mi něco nedělalo dobře, nedělala jsem to. Ale běžky pro mě byly přirozeností. A když jsem se vrátila z běžek, šla jsem na dvě hodiny spát, měla jsem pořád hlad a mohla jíst v zásadě všechno.
Kolik jste v těhotenství přibrala?
Asi jedenáct kilo. Nikdy jsem nebyla zvyklá mít takovou „vanu“, ale vůbec jsem to neřešila. Když jsem měla chuť, tak jsem si dala i to, co jsem kvůli tréninkům nemohla – třeba svíčkovou.
Jak rychlý byl po Lucčině narození váš návrat ke sportu?
Trénovat jsem začala pár týdnů po porodu a půl roku po něm jsem vyhrála první Světový pohár. Ale přidávala jsem si podle toho, jak si řeklo tělo. A podařilo se mi rychle a bez námahy shodit tak, že jsem měla minus tři kila proti původnímu stavu. Pro závodění to bylo skvělé.
Dceru jste s sebou vozila na závody?
Ano. Měla jsem dvě babičky a chůvu a k tomu hodné a zdravé dítě. Když jsem jela na víkendové závody, tak zůstávala s babičkou doma, na delší cesty jezdila se mnou.
Pak ale nastane doba školky a školy, je potřeba být víc doma...
A to byl jeden z důvodů, proč jsem se sportovní kariérou skončila. Když bylo Lucce pět, cítila jsem, že potřebuje i společnost dětí. Ale i já jsem toho začínala mít dost. Sešlo se to a poté, co jsem v Turíně vyhrála olympiádu a rok po ní ještě mistrovství světa v Japonsku, jsem s klidným svědomím skončila.
Měla jste vymyšlené, co budete dělat?
Hlavně jsem toužila nežít ve sbalené tašce, chtěla jsem být doma – maximálně mezi Prahou a Šumavou. Lákala mě oblast organizování sportovních akcí, sportovní management. Rozhodně jsem nechtěla stát u trati se stopkami a někoho trénovat. Teď pracuju na ministerstvu obrany, v pozici, která je spojená s armádním sportem. A k tomu mám pár aktivit, které mě těší – stala jsem se třeba prezidentkou Asociace horských středisek a chci pomáhat vytvářet co nejlepší podmínky pro jejich činnost a samozřejmě pro návštěvníky.
Vypadá to, že i dcera propadla sportu...
Lucka se naučila velmi rychle a dobře lyžovat, ale protože jsem věděla, že na horách bydlet nebudeme, viděla jsem ji spíš v atletice. Ale vybrala si – a razantně prosadila – tenis. Je v něm dobrá a chce se dále zlepšovat. Snažím se ji vychovávat tak, aby pro své sny dělala maximum, ale zároveň věděla, že to vyjít nemusí.
Po letech, kdy jste všechno dala sportu, dopřáváte si „holčičí radosti“, jako je kosmetika, kadeřník a podobně?
S Luckou máme moc rády kadeřníky, tak si jejich péči užíváme. Ale jsem moc netrpělivý typ – přestala jsem třeba chodit na kosmetiku, protože nevydržím hodinu ležet s maskou. Ale doma mám ráda pěkné krémíčky, dovedu si užít bazén nebo vířivku a sklenku dobrého vína.
Vaše soukromí se řešilo i veřejně, takže víme, že žijete sama. Jste připravená na nový vztah?
Jasně, ať se mi ti úžasní chlapi hlásí! Dělám si legraci, ale nebráním se tomu. Zároveň umím žít i sama v pohodě. Ale dovedu si představit i jinou formu vztahu než se každý den setkat doma v pět hodin nad teplou večeří... I když si uvědomuju, že ji vlastně pro dceru každý den stejně vařím – má pořád hlad. Vidím to tak, že nejméně dva roky mě ještě dcera bude potřebovat každý den – a potom se uvidí. Pak plánuju vyrazit i na svůj vysněný trek do Himálaje a chodit jen tak s batohem po horách!
Napadlo vás, jak žijí další známé tváře sportovního světa? Jak dnes vypadají legendární sportovci?