Katastrofa: Dcera chce být herečka!

Jmenuji se Jiřina a jakožto pravidelná čtenářka vašich stránek jsem se rozhodla vyprávět vám o tom, co mě už několik dní nedá v klidu spát.

Mám dceru Aničku, které bude za několik dní osmnáct let. Studuje na gymnáziu a patří mezi premianty třídy. Vždycky měla vyznamenání. Největší talent má na matematiku a fyziku. To mi ostatně několikrát potvrdila i její třídní učitelka. A samotná Anička ještě loni úspěšně soutěžila na nejrůznějších matematických a fyzikálních olympiádách. Snad i díky těmto úspěchům jsem očekávala, že se po maturitě vydá na studium nějakého technického oboru. Netrvám zrovna na tom, aby to byl onen pověstný „matfyz“, ale uvítala bych, kdyby svého talentu využila. Je přece tolik technických oborů, za které by mohla být v budoucnu dobře placena.

Nedávno jsem se s ní na téma dalších studií bavila a musím přiznat, že mě doslova šokovala. Chce totiž studovat herectví! Já sama proti herečkám nic nemám a věřím, že to může být slušná práce jako každá jiná, ale přece jenom… Žijeme na malé vesničce v severních Čechách. Tady se lidi na celebrity, herečky, zpěvačky i moderátorky dívají tak trochu jinak, než třeba v Praze či jiném velkém městě.

„Každá herečka je děvka! Jak jinak si myslíš, že získávají jednu roli za druhou? Přes postel,“ řekla mi nedávno kolegyně v práci. Já sama nevím, zda to tak mezi herečkami skutečně chodí, ale přece jenom se říká, že na každém drbu něco bude. A já si nepřeji, aby z dcery byla nějaká lehčí dívka. A nepřeji si ani, aby si to o ní mysleli kolegyně u mě v práci a ostatní lidé v sousedství. Anička je slušná holka a takovou pověst by si nezasloužila.

Když jsem se to své dceři snažila vysvětlit, rozbrečela se. „Kazíš mi všechno, na co se celý život těším. Šla jsem na gympl, protože jsi to chtěla ty. A teď zase chci, abych si další školu už vybrala sama,“ sdělila mi Anička. Musím uznat, že gymnázium byl především můj nápad, neboť v okolí žádná lepší škola nebyla. Anička ovšem, když byla v deváté třídě, ani náznakem nesdělila, že by ji zajímaly umělecké obory. A proti gymnáziu nic neměla. Byla nerozhodná, až jsem měla pocit, že je jí to jedno.

Další věc je, že dcera nemá s herectvím žádné zkušenosti. Neumí ani tančit, ani zpívat, a pokud jde o hru na hudební nástroje, má pouze základy klavíru. Bojím se, že by stejně u přijímacích zkoušek neuspěla. A co potom?

Z finančních důvodů si opravdu nemůžeme dovolit podat přihlášek třeba pět. Nehledě na to, že se dcera doslova bouří proti tomu, abych jí jako „rezervní školu“ podala přihlášku na něco technického. „Nesnáším počítání. Sice mi to jde, ale strašně mě to nebaví, mami,“ řekla mi.

Její představa je jasná – podají se přihlášky prý pouze na umělecké školy a v případě, že nikde neuspěje, zůstane rok doma a pak zkusí štěstí znovu. Ano, je sice pravdou, že se někteří umělci dostali na vysokou školu až třeba na třetí či pátý pokus. Ale já si nedovedu představit, že by dcera takto zahodila několik let života. A co když by ji nevzali ani v dalších letech? Co když skutečně nemá talent? Jak jí mám tento šílený nápad vymluvit? Poraďte mi, prosím.

Měla by Jiřina své dceři zabránit v nejisté kariéře? Jak byste se zachovala vy, když byste věděla, že dcera by mohla být úspěšná v úplně jiném oboru, než který chce studovat? A co když kariéra herečky nevyjde, co pak? Napište nám svůj názor na info@prozeny.cz nebo se zapojte do diskuze pod článkem!