Článek
Do společnosti AAA auto jste nastoupila, když vám bylo 22 let. Byla jste najata na založení call centra, není to až příliš velký úkol pro tak mladou dívku?
„Dodnes obdivuji pana Dennyho (Anthony James Denny je zakladatelem společnosti, pozn. red.), který měl tu odvahu a takovou finanční investici svěřil tak mladé holce. Ale on měl v tomhle směru vždy dobrou intuici a já doufám, že se mu i v mém případě vyplatila.“
Jak na tyto začátky vzpomínáte? Věřila jste si?
„Vzpomínám na ně velmi ráda, protože to pro mě byla absolutní novinka, a to i přesto, že jsem měla zkušenosti z Hotelu Hilton, kde jsem byla programovou manažerkou Hilton Diamond Clubu. Už jen proto, že jsem přicházela z této značky do společnosti AAA auto, o které jsem skoro nic nevěděla. Dokonce jsem si ji spletla s provozovateli taxi služby. Každý začátek je ale samozřejmě těžký a pro mě to bylo o to těžší, že jsem byla mladá holka, co přišla do ryze mužského prostředí. Ale líbilo se mi, že tady byl vždy okamžitě vidět výsledek. V Hiltonu mi třeba vadila ta zkostnatělost, to, že veškeré procesy tam byly již nastavené, a nebyla tam příležitost pro takové akčnější typy, jako jsem já. Nebyl tam prostor cokoli změnit, zrealizovat nějaký nápad či vizi.“
Jsem celkem tvrdý člověk, nejen na své podřízené, ale hlavně sama na sebe. To o sobě říká Karolína TopolováFoto: Václav Peták
Takže jste nebyla vůbec nervózní?
„Ještě předtím, než jsem tu začala pracovat, jsem měla s panem Dennym několik schůzek mimo firmu. Takže jsme se o tom projektu často bavili, pak přišla konkrétní nabídka a já šla na oficiální pohovor. Tehdy jsem trochu znervózněla, protože jsem si říkala, proč mám jít na pohovor, když už jsem přece tu nabídku dostala. Pohovor byl velmi dlouhý a důkladný. Po něm ze mě veškerá nervozita spadla.“
Mně se pořád nechce věřit, že šlo všechno tak hladce. Vždyť muži a auta, to je pro ženu snad jedna z nejhorších možných kombinací. Vážně vás hned přijali a respektovali?
„Pokud byste byla dvaadvacetiletá holka zvyklá na nějaké šetrné zacházení, asi by to pro vás bylo velmi těžké. Ale to já díky dvěma starším bratrům opravdu nebyla. Základ mého úspěchu byl v tom, že jsem se nikdy nepasovala do role ženy, která má jen proto, že je žena, nárok na nějaká privilegia a speciální zacházení. Pracovala jsem stejně tvrdě jako ti muži. A respekt jsem si dokázala získat díky tomu, že jsem vcelku tvrdý člověk, a to nejen na své okolí, ale i na sebe, a také, že se s lidmi umím zasmát, nejsem takříkajíc cimprlich, když oni mají třeba nějakou narážku, a umím se s nimi dostat na podobnou vlnu humoru. A to je to, co ti muži nakonec chápou jako jakési oživení svého ryze pánského kolektivu.“
Karolína Topolová se svým o osm let mladším manželem. Prý je to ten správný chlap pro životFoto: Václav Peták
Takže byli vlastně rádi, že k nim přišla žena?
„Byli rádi, že tu mají ženu, že ale zároveň nejsem člověk, se kterým si mohou dělat, co chtějí. Že se s nimi dokážu zasmát, jsem schopná lidského přístupu, aniž bych se pasovala do role ,já jsem tady šéf, a vy mě teď budete poslouchat'.“
To jsou ale všechno věci, které vyplynou časem. Až po nějaké době lidé zjistí, jaká jste. Co ten první okamžik, kdy jste se ve firmě objevila?
„Pamatuji si jeden zážitek, kdy jsem vedla školení takových těch mazáků, chlapů, co tu pracovali už řadu let. Předstoupila jsem před skupinu několik let zde působících prodejců a měla jsem je učit, jak mají auta prodávat v nové koncepci. Zpočátku jsem se samozřejmě setkala s celkem opovržlivým přijetím. Byl tam tehdy jeden prodejce, chlap jak hora, a ten na mě měl nějakou poměrně nemístnou poznámku. Já ji ale dokázala celkem vtipnou formou odpálkovat, a to byl ten bod zlomu, kdy mě ti kluci začali brát trochu jinak.“
Vím, že jste nastoupila jako třiadevadesátý zaměstnanec. Teď jste ve vedení firmy. Kolik pod sebou máte lidí a kolik z toho je mužů?
„Máme 1700 zaměstnanců a tak tři čtvrtiny z toho jsou muži. A pokud bychom se měli bavit o přímých ředitelích, které vedu, tak tam je jedna žena a šest mužů.“
Ve společnosti AAA auto pracuje i váš manžel. Není vaší pozicí tak trochu handicapovaný?
„To máte pravdu. Už jsme o tom doma i mluvili, protože já si myslím, že můj muž má mnohem větší potenciál v růstu, ale je trošku svázán tím, že jsem ve vedení. Nemůže projevit svou ambici nebo nějaké lokte, protože by to asi nedělalo dobrotu.“
Jak to myslíte?
„Myslím, že by to nebylo vnímáno úplně dobře. Ale ne lidmi, ti mého muže znají, vědí, jaké má kvality, a on navíc nikdy nikomu nedával najevo jakoukoli spojitost s tím, že je manžel člověka, který třeba šéfuje jeho nadřízenému. Oni vědí, že by kvalifikaci pro růst měl, ale spíš by se necítil dobře on sám. Ale on je na rozdíl ode mě spíš analytický typ, takže je vlastně spokojený tam, kde je. Ale já si opravdu myslím, že má větší potenciál, který je mou pozicí tak trošku tlačen dolů.“
Takže vy jste vůdcovský typ? V práci, nebo i doma?
„V práci určitě, ale doma to máme velmi vyrovnané. Máme opravdu krásný vztah, absolutně spolu nebojujeme, a navíc já jsem z práce už tak vyčerpaná z toho všeho rozhodování a řízení, že velmi ocením, když manžel převezme kormidlo a o to zásadní domácí rozhodování se postará on.“
Váš manžel je mladší než vy, o kolik let?
„Poměrně o dost, o osm let.“
Generální ředitelka AAA auto svou práci miluje, ale v blízké době by si ráda založila rodinuFoto: Václav Peták
To není tak moc, nebo ano?
„Dnes už se ten rozdíl stírá, ale když jsme se seznámili, tak mě bylo osmadvacet let a jemu dvacet. To je dost velký rozdíl. Ale můj muž byl vždycky vyspělejší, já mu občas říkám, že má takovou starou duši. I z vyprávění třeba jeho rodičů vím, že už jako malé dítě byl vždy hodně vyzrálý a zodpovědný.“
Vedete firmu, která prodává auta. Jaký vztah k automobilům máte vy?
„Auta byla vždycky můj koníček, takže toho o nich i dost vím, ale jinak je to pro mě spotřební věc. Dbám samozřejmě na to, co je to za vůz, jaké má kvality, a především, jak je bezpečný. Není mi jedno, v čem jezdím, ale nejsem detailista. Auto je pro mě něco jako třeba mikrovlnka nebo rychlovarná konvice, prostě věc, se kterou denně přicházím do styku a potřebuji ji k životu.“
Naznačila jste, že jste někdy z práce hodně vyčerpaná. Kolik hodin stráví generální ředitelka takhle velké společnosti denně v práci?
„Chodím do práce na osmou a do těch osmi večer tu minimálně jsem, takže dvanáctihodinová pracovní doba je takový standard. Já si ale myslím, že od určité fáze už to člověk nepočítá, protože pokud se práce stane vaším životem, baví vás, máte ji rád, tak dvě nebo tři hodinky navíc nehrají roli. Když je pro vás práce jen nutné zlo, prostředek, jak se uživit, je jasné, že počítáte každou minutu. Já měla štěstí a dělám práci, kterou miluji, takže minuty rozhodně nepočítám, a když mi občas přistane třeba i pracovní víkend, tak mi to nevadí.“
Šéfovat stovkám zkušených mužů není vůbec lehké, ale Karolína Topolová to zvládá skvěleFoto: Václav Peták
To chápu, ale máte také osobní život, tedy hlavně manžela. Jak se s tím dá skloubit takhle náročná práce?
„Teď to jde celkem dobře, protože manžel také tráví hodně času v práci. Oba máme svou práci rádi, muž je navíc velký milovník aut, takže je to téma našich společných hovorů. Navíc zatímco já jsem extrovert, manžel je introvert, takže mu případná samota vůbec nevadí. Naopak si díky tomu máme pořád co říct. Možná je to i důvod, proč jsme spolu už osm let, aniž bychom se jedinkrát pohádali. Manžel také moc dobře ví, koho si vzal, protože podobně vytížená jsem byla už před svatbou.“
Teď tedy není vaše vytíženost žádný problém. Ale co do budoucna? Plánujete například děti?
„To v každém případě, já děti určitě chci. Bohužel jsem na ně zatím neměla čas. Vždycky jsem to odkládala, už pět let si říkám ,až za rok, až za rok', ale ono to tak rychle uteklo, že se člověk najednou v šestatřiceti letech ohlédne a říká si, že už je nejvyšší čas. Teď mám před sebou ještě nějaké pracovní plány, ale rozhodně v horizontu do čtyřiceti let bych chtěla mít dvě děti, takže mám co dělat. Ale vždycky jsem chtěla velkou rodinu, alespoň čtyři děti, protože tak to bylo u nás doma. Chtěla jsem třeba nějaké děti i adoptovat. A ten plán tu pořád je, bez ohledu na čas."
Nelitujete tedy, že jste děti zatím odkládala?
„Naopak, jsem ráda, že jsem s dětmi počkala, protože zaprvé na to teď mám toho správného chlapa a zadruhé si myslím, že pokud to člověk s tím odkládáním nepřežene, načerpá mnohem víc životních zkušeností. Pravda ale je, že čím jsem starší, tím mám větší strach, jak to zvládnu, protože už vím, jak moc děti člověku změní život.“
Až tedy děti přijdou, půjdete na klasickou mateřskou? Nebo budete pracující matka?
„Na mateřskou asi nepůjdu, budu doma tak půl roku. Pak se hodlám vrátit a moje maminka v podstatě jen čeká na to, až budu mít dítě, ona půjde do důchodu a pomůže mi s péčí o něj. Už teď tu mám jednu kancelář, kde může pobývat maminka i miminko, když bude potřeba. Pravda ale je, že člověk míní a osud mění, takže kdo ví, třeba se to změní a já naopak po těch letech budu chtít z toho rozjetého vlaku vystoupit a užít si úplně jinou roli."
Takže úplně jistá si nejste?
„Vím, že jsem schopná mnoha alternativ. Třeba budu mít možnost některé dny pracovat z domova a podobně. Jistě vím jen jedno, chci se dětem věnovat naplno, nechci být matka, co své děti vidí maximálně dvě hodinky denně. Jednoduše nechci své děti ošidit o to, aby měly svou mámu u sebe.“
Jste důkazem toho, že i žena může být úspěšná vrcholová manažerka. Přesto, proč je takových případů tak málo? V čem je podle vás problém? To je tak málo schopných a inteligentních žen?
„Inteligentních a schopných žen máme určitě dost. Spíš je to hodně o předsudcích. Pořád je naše společnost tak nějak zaškatulkovaná v tom, že muž je schopnější a silnější lídr a že žena není tak perspektivní. Vidím to u svých kamarádek, které kariéru také mohly mít, ale slyšely ,ty se stejně vdáš, budeš mít děti a půjdeš na mateřskou, takže s tebou do budoucna nemůžeme počítat'. Ta genderová politika u nás pořád není vůbec ideální. Jsou to ale předsudky, protože jen já jsem za svou pracovní historii poznala řadu schopných žen, které u nás třeba i pracují.“
Co tomu říkáte? Chtěli byste šéfovat tolika chlapům?
