Karolína, domácí kuchařka, rozšířila pole působnosti

Pořad Karolína, domácí kuchařka mě vždycky bavil. Měla jsem chuť hned se pustit do vaření, dělat domácí pohodu a provonět byt kachnou, terinou nebo třeba bábovkou jako od babičky. Pak jsem občas narazila na sloupky či fejetony, v nichž se Karolína Ponocná Kamberská (49) věnuje genderovým stereotypům a postavení žen ve společnosti, a mně byl velmi blízký její nadhled i smysl pro humor.

A nakonec jsem zjistila, že se během pandemie rozhodla rozšířit pole působnosti a stala se tak trochu jinou nutriční poradkyní. Kromě toho, že se k ní asi brzy objednám, abych zjistila, jak může gurmánka ve středním věku natrvalo zhubnout, rozhodla jsem se ji i vyzpovídat.

Jak se vystudovaná politoložka dostala k hudbě a vaření?

Politologie byla trochu omyl, hudba a vaření ke mně patří víc. Ale když jsem posílala přihlášku, psal se leden 1990 a já jsem byla dva měsíce po revoluci děsně nadšená pro politiku. Už při škole jsem pracovala v novinách, ale rychle jsem přešla od politických témat k receptům. Kdykoliv se nějaké děti z rodiny hlásí na podobnou školu, dávám sama sebe za odstrašující příklad... Ale slepé cesty si musí prošlapat každý sám.

Jakou školu vám kdysi radila vaše maminka?

Mamka mi radila, ať vystuduju třeba farmacii, ale mně to přišlo jako šílená nuda. Ve dvaceti je člověk prostě nejchytřejší, rozhodně chytřejší než vlastní rodiče.

Čemu se dnes věnujete nejvíc: psaní, hudbě, vaření nebo výživě?

Muziku už jsem před pár lety odsunula na vedlejší kolej. Mám svoje staré písničky dodnes moc ráda, ale poslední jsem napsala před deseti lety. Pak jsem udělala velké životní změny, což mě nějak uklidnilo, a přestala jsem skládat. Tvořím, jen když jsem rozervaná. Už je mi dlouho dobře, takže muzika má smůlu. Živit se opakováním starých písniček by mě nebavilo a moje publikum taky ne.

Takže teď píšete hlavně recepty?

Ano, i recepty, ale ráda si rozšiřuju obzory. Pravidelně píšu také fejetony a články do časopisu pro ženy, kde si sama vybírám témata. Té svobody si moc vážím. Ale většinu času teď věnuju nutriční poradně, která začala v červnu. Jako všichni novorozenci potřebuje spoustu péče, aby se postavila na nohy. Do budoucna bych to ráda měla půl napůl – psaní a poradna.

K výživovému poradenství přistupujete trochu jinak, než je obvyklé.

Po čtyřicítce jsem začala řešit, že moje osvědčená metoda „zmenšit porce” přestává stačit a tělo se brání. Musela jsem začít hodně číst a nějak se v tom zorientovat. Jsem ješitná a chci se sama sobě líbit v zrcadle.

A neřeším to jen já, ale skoro všechny moje kamarádky, z nichž mnohé mají zkušenosti z různých poraden. Některá měla šťastnou ruku a spolupracuje se svou poradkyní dlouhodobě, jiné tam po první návštěvě nechaly nesmyslné peníze za hezké tabulky z nějaké aplikace a předražené výživové doplňky a už tam podruhé nešly.

Jak vás napadlo, že se do toho pustíte sama?

Když jsem vařila v televizi, lidi mi nevěřili, že ta jídla jím, na to jsem podle nich byla moc hubená. Chtěla jsem jim vysvětlit, že si člověk může jídlo užívat, ale musí si zkrátka nastavit dobrý dlouhodobý systém. Ale neměla jsem odvahu někomu radit, nejdřív jsem si potřebovala doplnit vzdělání. Věnovala jsem dva roky studiu, literatuře a získávání různých certifikátů, abych se ujistila, že ty souvislosti chápu. Líbí se mi ta nutnost vzdělávat se pořád dál, zatěžovat mozek.

Proč jste se rozhodla jít na to přes dobré jídlo a ne přes odpírání jako mnozí jiní?

Jsem požitkářka a mám ověřeno, že není potřeba stát se asketou a být živ o naklíčeném zrní a vodě. Nikomu neslibuju, že může jíst nekonečné hromady slaniny, to bych byla lhářka. Jde o to, najít rovnováhu mezi radostí z jídla a soustředěním na něj, nahradit zlozvyky něčím užitečnějším, vyvážit životní styl. Takže se i hýbat – jako dáma, nemyslím tím nějaké vrcholové výkony.

Říká se, že gurmán, který počítá kalorie, je jako prostitutka, co se dívá na hodinky...

No, s tím souhlasím. Já samozřejmě používám bioimpedanční váhu i nutriční aplikaci, ale beru to jen jako doplnění celkového obrazu. Čísla v kalorických tabulkách můžou znamenat cokoliv. Brzy zjistíte, že stejnou kalorickou hodnotu může mít balíček sušenek i kvalitní jídlo ve složení ryba + zelenina. Ale v těle se chovají naprosto odlišně a vyvolají úplně opačnou metabolickou odezvu, už jen kvůli rozdílnému glykemickému indexu.

S každou klientkou nejdřív hodinu jen mluvíme. Chci zjistit, co ji baví, co nesnáší, na co má čas, co je schopná a ochotná pro sebe udělat. A po první konzultaci píšu takový plán, který může přijímat do svého života pomalu, po jednotlivých krocích.

Kdo vaše služby využívá a s jakými výsledky?

Rozhodla jsem se specializovat na ženy, protože mě zajímá hormonální nastavení ženského těla. Díky tomu jsou moje klientky hlavně holky ve středním věku, v podstatě moje vrstevnice.

Výsledky máme zatím tak půl napůl. Polovina klientek přichází na kontrolu a už ve dveřích vidím, že jdeme správným směrem, a váha nám to jen potvrdí. Druhá polovina mi píše a posunuje kontroly o měsíc, protože zatím neměla čas nebo energii se sebou cokoliv dělat. To samozřejmě respektuju a čekám, až přijde jejich chvíle.

Jste známá jako Karolína, domácí kuchařka. Co si pod domácí kuchyní představíte?

Vůni jídla, která se nese celým domem. S mým mužem vaříme denně. V létě hlavně středomořskou kuchyni, ale já mám asi nejradši studené období roku, kdy doma voní kachna, štrúdly, pečená dýně, šalvěj, skořice.

Máte nějaké jídlo, které pro vás symbolizuje dětství?

Svíčková z králíka. Dělával ji vždycky můj táta jako slavnostní jídlo. Stačí, abych ji ucítila, a už házím na stůl bílý ubrus.

A jaké jídlo vaříte nejraději dětem?

Výpečky se špenátem a bramborovým knedlíkem. To nás asi nikdy neomrzí.

Jak jste se dostala s vařením do televize a k napsání několika kuchařek?

Já jsem z toho sama dodnes překvapená. Psala jsem tenkrát o gastronomii do časopisu a jednou mi přišel mail od pána s anglickým jménem, že hledají v Praze ženu pro natáčení cooking show a jestli bych to nechtěla zkusit. Znali mě jako gastronomickou novinářku i jako písničkářku... Musela jsem si Gordona Lovitta vygooglit, abych zjistila, že to je reálný člověk. A vyvinula se z toho příjemná dlouhodobá spolupráce.

Chystáte další kuchařku nebo pořad?

Teď plánuju hlavně stabilně rozjet poradnu, to mi dává největší smysl. Je to pro mě věc, kterou bych ráda dělala do hlubokého stáří. A jestli se mezitím zase objeví nabídka na kuchařku nebo pořad, možná do toho půjdu. Ale sama tímhle směrem žádnou snahu nevyvíjím.

Nedávno jste se podruhé vdala. Kolik máte s mužem dohromady dětí a jak se vám daří takovou smečku ukočírovat?

Dětí máme dohromady pět, ale zas taková smečka to není, čtyři jsou dospělé a mají svůj život. Můj nejstarší syn dokonce žije se snoubenkou v Londýně a poslední rok ho vidím víc on-line. Doma máme už jen nejmladšího synka, tomu je dvanáct a vyrůstá trochu jako jedináček.

Bylo vám smutno, když se starší děti vytrácely z domu?

Chvíli samozřejmě ano, je to změna. Když se jako první odstěhoval David do Británie na školu, chodila jsem se občas nevěřícně koukat do jeho skříně, že tam ty věci fakt nejsou. Ale postupně si zvyknete, protože děti odcházejí, vracejí se na pár měsíců a v mezičasech tam máte třeba zas nějaké jiné, takže o zábavu je pořád postaráno.

A my si rádi užíváme i „důchodového“ klidu. Dům ztichne a jsme tu jen my dva a pes. Chodíme na procházky a uvažujeme nad nordic walkingem... Lepší než sedět v parku a krmit holuby.

S humorem sobě vlastním glosujete mimo jiné i postavení žen ve společnosti a partnerské i rodinné vztahy. Jste feministka?

To je téma na dlouhé povídání... Od části mužů slýchám, že jsem agresivní feministka, a od části žen, že jsem poslušná služebnice patriarchátu. Obojí je pravda, podle situace.

Opravdu mě vytáčí, když se chlapi chovají jako burani nebo slyším takové ty řečičky typu „mohla si za to sama, proč s ním chodila do bytu, musela počítat, že bude sex”. No tak to pardon. Znamená to, že když za holkou kdekoliv zapadnou dveře, na návštěvě, na mejdanu, automaticky dává najevo, že je svolná? To jsem tedy nezažila ani kdysi v divokých devadesátkách. Tahle argumentace mě děsí a vůbec se pak nedivím, že v reálu málokdo hlásí sexuální zločiny.

Zároveň mě ale děsí i současná verze feminismu, která nevědomky ženy vlastně uráží a dělá z nás nesvéprávné chudinky. Uvedu příklad ze svého oboru.

Proč by žena muzikantka měla na festival potřebovat kvótu pro vyvážené zastoupení žen a mužů? Jestli k nám tenhle západní trend někdy přijde (a leckdo z české angažované mládeže už po tom volá), budu šťastná, že už nedělám hudbu. Představa, že mě někam dramaturg pozve, aby doplnil genderovou vyváženost, mi přijde strašně ponižující. Jsem hrdá, že jsme jako Sestry Steinovy objížděly festivaly v dobách, kdy pohlaví nikdo neřešil a dramaturgové nás zvali kvůli naší hudbě. Ne z povinnosti plnit genderové kvóty.

S postavením ženy souvisí i stav porodnictví. Jaké nejčastější mýty kolem porodů panují v České republice?