Kamil Střihavka: O mateřské i smrti kamaráda

Tvá manželka je na mateřské dovolené? Já jsem tu informaci ustál, ale řekni něco takového před bulvárem, a máš ho večer v ložnici. Ale zeptat se musím: opravdu?

„Opravdu. Jenže s pejskama. Máme dvě štěňata, vipeta a ridgebacka."

Jednoho ridgebacka už přece pár roků máš. Nestačí?

„Kuba umřel. V pěti letech mu našli nádor na mozku, půl roku statečně bojoval a my jen doufali, že nám dá včas najevo, že už dál nemůže. A taky dal a my jsme mu nakonec to trápení trochu zkrátili. Víš, on pro mě byl už od štěňátka něco jako nenarozený syn. S dvěma holkama v baráku nás moje žena oslovovala ‚kluci‛. Když dospěl, byli jsme velcí parťáci, byl to nejlepší kamarád v mém životě. Naučil mě spoustu věcí. Třeba relaxovat, což neumím, pořád jsem ve stresu. Dvě i tři hodiny denně jsme spolu byli v přírodě, v lese, kde jsem se s ním učil i texty. Dokázal mě dostat ze špatné nálady. Uměl ze mě vyloudit úsměv. Nikdy jsem ho nijak necepoval, to u volnomyšlenkářského ridgebacka ani moc nejde, a on mi lásku vracel tím, že mě poslouchal jako cvičený policejní pes. No, a tenhle můj kluk, tenhle parťák a nejlepší kámoš mi sedmnáctého ledna umřel."

A tys ho prostě směnil za jiného?!?

„Ani na vteřinu jsem na to zprvu nepomyslel, i když mi kdekdo říkal, že na takovou ránu, na takový šok, který jsme s manželkou prožili, je to nejlepší řešení. Vždyť to není věc, abych ji vyměnil za jinou. Ale pak jsem pokusně, a hlavně pro ženu pořídil úplně odlišného psa, vipeta. A pořád jsem si dělal legraci, že polopsa doma nechci – vedle padesátikilového Kuby je to opravdu chcípáček. Ale zlatíčko roztomilý… A když jsem viděl, jak na ní pořád visí a ona málem na něm, stal se z něj pro ni opravdový mazlíček, nedalo mi to a řekl jsem: Já chci taky! A pořídil jsem si nového ridgebacka Matěje. Ale jak roste a povahově zraje, stále častěji mu říkám Kubo."

Abychom nedělali rozhovor pro kynologický server, pojďme k něčemu jinému. Zkusil jsi někdy bulvár ztrestat za vlezlost nějakou mystifikací?

„Vždyť víš, že se s nimi nebavím. Ale pravda, bylo období, kdy mě pořád nutili odpovídat na nějaké připitomělé otázky, a já se tehdy tu a tam pokusil o nějakou tu mystifikaci. Plácal jsem občas, co mě právě napadlo. Ale zjistil jsem, že je to úplně jedno. Že tam nikoho nezajímá, co je pravda a co ne, a kdybych jim řekl, že jsem Kaddáfího synovec, přijmou to stejně, jako kdybych jim říkal, že mám večer koncert. Naposledy jsem bulvár zaujal na křtu DVD BSP, jehož oslavu jsem protáhl až do večera následujícího dne, během kterého mi chodily esemesky, že jsem správnej rocker. Nechápal jsem je, než jsem zjistil, že ten den vyšla někde fotka, jak mě kdosi vleče opilého do taxíku. Kdekoho to ohromně zajímalo. No a co? Jako by se nikdo nikdy po práci neopil. Normální flám…"

Že je bulvár především škůdce, o tom se nemusíme přesvědčovat. Nemůže ale být někdy i pomocník?

„V jakém smyslu? Že se o tobě píše? Že tě zviditelňuje? Ale přece když se člověk nefláká a dělá nějakou smysluplnou práci, je vidět i bez toho. Nechtěl bych si zvyšovat popularitu tím, že bych zásoboval bulvár informacemi – protože tohle přesně ti, co se v něm pravidelně vyskytují, dělají – o tom, kolik jsem toho kde vypil a s kým chodím. Nemyslím si, že by taková publicita zvýšila prodej mých desek nebo vstupenek na koncerty, a tak se bez toho obejdu."

Hraje-li se ale tvoje písnička v komerčním rádiu, to už asi něčemu může pomoct. Povídali jsme si spolu, když jsi vydával svou poslední desku, na kterou jsi v tomhle smyslu dost sázel. Že se konečně začne hrát něco novějšího, ne pořád jen Země vzdálená. Povedlo se?

„Jak slyšíš, dál se hraje Země vzdálená. Takže nepovedlo. V té přemíře hudební produkce, v tom zrychleném čase, který žijeme nejen mediálně, ale už i reálně – už se i hůř měří, protože se vytrácí jaro a podzim –, když něco z nové desky nezazní v rádiích, je to vlastně stejné, jako kdybys nic neudělal. Popularita muzikantů stojí na hitech. Tu desku jsem do určité míry i tvořil, aby byla pro rádia přijatelná: nepříliš dlouhé stopáže, jasná stavba písniček, jasné melodie… Marné."

Proč?

„Nechci nikoho obviňovat, navíc důkazy něčeho takového v podstatě neexistují, ale v branži se o tom dost mluví: když si to nezaplatíš – ať ty, nebo vydavatel – deska se nehraje."

Zklamání?

„Jistěže. Když věnuješ dva roky autorské desce s takovým výsledkem, ego to příliš neposílí. Na druhé straně ale jsem už tak ostřílený, že mě to nijak vážně nezlomilo. Mám nové písničky v repertoáru. Hrajeme je s kapelou na koncertech, kterých máme pořád hodně. A pomalu se zase blíží pocit, že bych zase už měl něco udělat. A v tomto případě to není další marný pokus o dobytí mainstreamu, ale návrat ke kořenům. Tvrdá, rocková deska. Už na ní s kytaristou Petrem Henychem zvolna pracuju. A tentokrát si nejen sám vyprodukuju a natočím, ale zřejmě i sám vydám."

Když nepomáhá bulvár a nezabírají ani nové písničky, možná by mohl být řešením nějaký úspěšný comeback, třeba již zmíněné BSP. Nebo je to už definitivně uzavřená kapitola?

„S výjimkou občasných vzpomínkových koncertů je to už uzavřená kapitola. Zrovna teď v létě jsme jich pár odehráli v souvislosti s tím vydaným DVD. Koncert z doby jednoho comebacku někdy před pěti lety jsem nechal natočit hlavně pro nás, abychom měli památku, protože jsem zjistil, že já z toho období nemám vlastně nic. Jenže ten záznam je tak dobrý, má takovou atmosféru, že jsme se rozhodli ho vydat. Aby měli památku i naši fanoušci. K plnohodnotnému návratu nejsou podmínky. Už tak jsem musel Michala Pavlíčka k letošním koncertům hodně přemlouvat. Nelze se mu divit. Má své práce dost, už pracuje hlavně sám – čerstvě na nové zakázce pro BBC, další hudba k seriálu – a už ho nebaví dohadovat se o filozofii tříčlenné kapely a dělat kompromisy s dvěma dalšími členy."

Ale jeden comeback se přece jen vydařil. Křižovanému prorokovi sice už je o něco víc než 33 let, ale Jesus Christ Superstar si užívá zjevně se stejným gustem jako kdysi v inscenaci, která nasadila zdejší muzikálovou laťku pořádně vysoko. Nebo se pletu?

„Nepleteš. Taky víš, že jsem měl určité rozpaky z amerického režiséra, který se nového nastudování chopil. Takový způsob práce jsem skutečně ještě nezažil. Ale výsledek je nakonec adekvátní legendě, která u nás právě tenhle muzikál obklopuje. A věřím, že tohle by přiznali i lidé, kteří se k nové inscenaci stavěli s vyloženým despektem. Když nic jiného, hudba nakonec vždy zvítězí nad všemi výhradami, ale tady se povedlo i provedení, i výkony jsou solidní. Mám z toho tak dobrý pocit, že se na každé představení těším a jsem rád, že zase chodím do divadla s podobnou chutí, s jakou jezdím na koncerty, a ne jen pro peníze."

Jak zvládá tak náročný part hlas rockera po pětačtyřicítce, s odzpívaným čtvrtstoletím na hrbu?

„Pravda je, že autoři muzikálu tenoristy nešetřili a přiměli je dát do toho všechno, co umějí. Jsou tam expresivní polohy, pasáže, kde se zpívá falzetem, a pak klidnější momenty, ve kterých už zní můj hlas sytěji, plněji, než když mi bylo dvacet. Jsem, myslím si, v nejlepších letech a hlasivky mám – musím to zaklepat – zatím taky v pořádku. Jiná věc je, že od rozjezdu Ježíše vlastně až do letošního května se se mnou vlekly zdravotní problémy.

Nasazení bylo v tom období značné, dva muzikály plus pravidelné hraní s kapelou, a já se dost amortizoval. Měl jsem permanentní záněty hrtanu i hlasivek. S tím se moc zpívat nedá, ale musel jsem. Takže jsem zpíval v trvalé indispozici. Takže jsem mohl čekat, že se dočtu, že už na to nemám. A taky pár takových hlasů zaznělo. Ale to už je riziko povolání a nevím, jak bych každému zvlášť vysvětloval, že jsem indisponovaný, ale že vyskočit z toho rozjetého vlaku, dát si pár měsíců pohov, prostě nelze."