Kadeřník Michal Zapoměl: Krásné vlasy jsou zdravé

Po pár minutách, co s ním mluvíte, je vám jasné, že to není „obyčejný“ kadeřník. Že v tom charismatickém muži s modrýma očima, co se umí stejně upřímně hlasitě smát jako tiše a s respektem mluvit o vážných věcech, je něco víc. A máte chuť se mu svěřit do péče, protože z toho, jak miluje svou práci, jak o vlasech jen mluví, pochopíte, že pro ty vaše udělá to nejlepší. Sám sebe nazývá bojovníkem za vlasy krásnější a rozhodně si zaslouží být naším dalším mužem měsíce. I on totiž zachraňuje – poničené vlasy, lidské sebevědomí, krásu.

Prý jste chtěl být kadeřníkem od mala. Je to pravda?

Přesně tak, už v mateřské škole. Už tehdy jsem byl vlasy doslova fascinován, úplně jsem je miloval, dotýkal se jich, vískal je. Počínaje mojí babičkou, která měla nádherné stříbrné vlasy, přes mamku, sousedku, ale nejvíc jsem miloval vlasy právě paní učitelky ve školce. Nosila drdol, ale pro mě si ho občas rozpustila.

Kdysi jste o sobě prozradil, že jste býval malý zakomplexovaný kluk z vesnice. Z čeho jste měl komplexy?

Byl jsem vždy jiný, přemýšlel jsem jinak než většina mých vrstevníků. Do toho jsem byl dost introvertní. Jsem dítě komunismu, takže i ta moje vášeň pro vlasy byla pro kluka v době, v níž jsem vyrůstal, naprostá rarita. Byl jsem prostě vždycky trochu divnej a na druhém stupni to přerostlo. Znáte to. Když jste trochu jiní, tak společnost vám to oplatí tím, že vás šikanují, že se do vás pouští.

To jste si prožil?

Ano. Bylo to těžké, byla to křivda, ale asi mě to také posílilo. V dospělosti jsem si třeba řekl, že všem lidem, kteří mi kdy v životě nějak ublížili, bych dneska, kdybych je potkal, poděkoval. Protože mě udělali silnějším. Možná i díky nim jsem v sobě našel sílu vzít život do vlastních rukou, odejít v sedmnácti letech z domova, říct dost všem ústrkům a žít, jak já chci, a ne, jak chtějí ostatní.

Jak ten váš odchod vypadal? Sedmnáctiletý introvert z vesnice, kluk bez ničeho se prostě sebere a jde do města.

Já šel do Plzně a ano, opravdu jsem neměl nic. Našel jsem si spolubydlení a ze začátku jsem měl třeba jen chleba a mléko a z toho jsem žil celý týden. Ale naučí vás to. Studoval jsem, po nocích dělal různé brigády, ale byl jsem schopen se uživit. Bylo to těžký, ale zpětně jsem i za toto těžké období vděčný. Protože si vždycky vzpomenu, odkud jsem vzešel, jaké to je, mít nedostatek, a vždycky jsem vděčný za vše, co mám.

A když jste před 25 lety otevíral svůj první salon v Plzni, to jste se nebál? Nemohl jste přeci vědět, že budete mít dost zákaznic!

Tak zrovna toho jsem se ani nebál. Už na praxi při škole jsem chodil do jednoho celkem známého salonu v Plzni a měl jsem tam tehdy snad víc klientek než tamní dlouholeté kadeřnice. Byl jsem totiž úplně jiný a to je lákalo.

V čem jiný? Že jste v záplavě kadeřnic byl jediný kadeřník?

Tak jasně, už jen tím, že jsem byl muž, jsem byl exot. Ale celkově jsem měl k vlasům jiný přístup. Já jsem je opravdu miloval a byl jsem odvážný. Začínal jsem tím, že jsem byl extravagantní, nebál jsem se barev, nebál jsem se stříhat ofiny, dělat asymetrie, což tehdy bylo něco výjimečného, obmotával jsem účesy drátky a tak.

To je skoro jako z filmu Střihoruký Edvard...

To je tak trochu pravda. Bylo opravdu na první pohled poznat, kdo chodí k Zapomělovi. Takže o to, že nebudu mít dost hlav na stříhání, jsem se až tak nebál. I když svůj první salon jsem si vlastně otevřel i díky zranění. On to málo kdo ví, ale mně nefunguje palec na levé ruce.

Prosím? Kadeřník, kterému nefunguje palec?

Je to tak, a to jsem ke všemu levák. Normálně kadeřníci stříhají tak, že mačkají nůžky právě palcem, ale já ho nenarovnám, takže stříhám prsty. Na konci studia jsem si totiž nešťastnou náhodou přeřízl šlachu u palce, měl jsem kvůli tomu posunuté i závěrečné zkoušky, ale šéfová v mé budoucí práci na mě nechtěla čekat, tak jsem si řekl, že je to dobrá příležitost otevřít si vlastní podnik. Takže jsem vlastně zase z něčeho špatného vykřesal to dobré.

Máte tedy salon v Plzni, druhý už šestnáctým rokem v Praze, ale ve vašem životě je důležitá i Barcelona. Řekněte mi, co pro vás tahle tři města znamenají?

Plzeň je to, odkud jsem vzešel, je to moje nedílná součást, je to moje srdcovka. Miluji Plzeň, miluji tu nálepku maloměsta. Když se tam vracím, je to domů. Praha je příležitost, pole působnosti, druhé doma. Je to věc, které jsem se nejvíc bránil, ale díky bohu neubránil. Je to pro mě TO město. Soustředění, centrum všech možností, které Česká republika nabízí, nejkrásnější město na světě.

A hned za ní je Barcelona. Tam jsem jezdil 15 let každý rok na dovolenou. Vždycky mě to tam táhlo, do Barcelony jsem se zamiloval na první dobrou. Takže to je třetí doma, mám tam zázemí, rodinu, přátele. Jezdím tam každých 14 dní a veškerý volný čas trávím tam.

Přesuneme se teď vyloženě k vlasům. Vy sám sebe nazýváte bojovníkem za vlasy krásnější. Tak co jsou podle vás krásné vlasy?

Krásné vlasy jsou zdravé vlasy, lesklé vlasy všech délek a barev. Je to pocit, že vy sami svoje vlasy milujete. A je jedno, jestli jsou jemné, je jich hodně, málo, jsou barvené nebo přírodní. Je to něco, co vám dodává dobrý pocit ze sebe. A já bojuji za to, aby ty vlasy byly co nejzdravější.

Říkáte krásné znamená primárně zdravé. Tak v čem děláme nejčastěji chybu? Proč nemáme vlasy zdravé?

Občas si někde něco přečteme, občas nám někdo něco poradí, nějaká kamarádka, jedna paní povídala. K tomu na nás působí nejrůznější reklamy, takže mixujeme všemožné přípravky na vlasy, máme špatné postupy, střídáme kadeřníky.

Tak co tedy dělat?

Základní věci jsou vnitřní péče a vnější péče. Vnitřní je o doplňcích stravy, protože dneska ta doba je, jaká je. Kdybychom žili v netknuté přírodě, žili zdravý životní styl, budeme mít jinou pleť i jiné vlasy. Ale to nežijeme, tak to doplňujeme všemožnými jinými způsoby.

Takže vitaminy a doplňky stravy pro zdravé vlasy. A ta vnější péče?

Nikdy si nemýt vlasy na noc, radši si ráno trochu přivstat. Nikdy nechodit spát s mokrou hlavou, protože vlhkost na kůži vytváří problémy. Nikdy je nenechávat schnout samovolně, ale foukat, protože potřebujete rozložit tu vlhkost. Pokud si necháváte vlasy přirozeně schnout, u hlavy jsou stále mokré, zatímco konce jsou přesušené, a tím pádem bez lesku. Vyfoukaný vlas je dvakrát tak lesklejší.

To každopádně, ale kolik žen má na tohle ráno čas?

Vždyť vyfoukat si vlasy v předklonu, to je otázka maximálně pěti minut. Pak vezmete nějaký nástroj, který vám pomůže dát jim trochu tvar, to je otázka maximálně deseti minut. Když to vezmu s celým procesem mytí, dostanu se maximálně na dvacet minut, které když do sebe budete investovat každý třetí den, bude výsledek stát za to.

Každý třetí den? To stačí?

Já říkám raz, dva, tři. První den umyji, vyfoukám, udělám styling. Druhý den jen malinko urovnám pomocí stylingových přípravků a třetí den si udělám drdol, nějak si je sepnu. A pak si je zase umyji. Tohle platí pro průměrně dlouhé vlasy. A to já svoje klientky učím, aby prostě druhý den po návštěvě u mě nebyly zklamané.

To je přesně zkušenost mnoha žen. Odcházíme od kadeřníka nadšené, ale druhý den je to pryč. Ten efekt z předešlého dne už doma nikdy nedocílíme.

To ale není vaše chyba, ale chyba kadeřníka. Ten vám má udělat takový účes, aby vás zároveň dokázal naučit a namotivovat k tomu upravit ho snadno a rychle doma.

Tak proto vaše klientky prý z vašich úst a z úst vašich kadeřníků neuslyší tu obligátní větu „tak, jak to chcete“?

To neuslyší, protože já bych měl vědět, co je pro ně nejlepší. To je, jako když jdete k doktorovi, a on by se vás zeptal, tak co myslíte, že vám je. Kadeřník, pokud je dobrý, tak koukne a ví. Proto když ke mně někdo jde poprvé, jde nejdřív na konzultaci, protože já potřebuji navnímat jeho energii, podívat se na něj, zjistit, co je pro něj nejlepší. Dělám totiž jen to, v co věřím, o čem jsem bytostně přesvědčený. A umím říct i ne.

Takže když k vám třeba přijdu jako přírodní bruneta a budu chtít obarvit na blond a z dlouhých vlasů budu chtít kratinké mikádo, tak mě odmítnete?

Tak pokud se mi to nebude k vám zdát, tak řeknu, že si myslím, že náš salon není pro vás a tuhle změnu vhodný. Nechci se vás tím v tu chvíli nijak dotknout, velmi si vážím, že jste přišla k nám, ale bohužel je to proti mému přesvědčení.

Není pro vás třeba těžké, když chodíte po městě a potkáváte spoustu lidí, jejichž vlasy nejsou řekněme v dobré kondici. Nemáte touhu jim poradit, říct jim to?

Někdy trpím a jasně, že mám tendence ty lidi třeba zastavit a říct: nebojte, přijďte, něco s tím uděláme.

A už jste to někdy udělal?

Ano. Ale reakce té dámy nebyla nejlepší. Byla z toho ostuda. Paní se cítila hrozně dotčená a asi si myslela, že jsem nějaký úchyl. Takže od té doby se držím.

A co vás nejvíc vytáčí?

Vlasy spálené od barvy, špatně prodloužené nebo zhuštěné vlasy, všechno, co okamžitě vypadá uměle a fejkově. Já sice tvrdím, že styl je odvaha být sami sebou, ale někdy mám pocit, že je třeba tu odvahu malinko korigovat.

Jste úspěšný, skoro by se mohlo zdát, že už vám nic nechybí. Ale přece jen, máte nějaké sny?

Sny mám stále a stále, další a další, a skvělé je, že se mi plní. Někdy sice za těžkých okolností, ale vždy nakonec dopadnou. Nejaktuálnější a největší splněný sen je třeba to, že jsem sedm let pracoval na vlastní značce vlasové kosmetiky. A This by Michal Zapoměl najednou existuje, prodává se, máme na ni skvělé ohlasy a máme další nabídky spolupráce, i světové. Je to skoro k neuvěření, že ten kluk z té vesnice, o němž jsme začínali povídání, je dneska tady. Takže ano, stále jsem na začátku něčeho nového, ale jedno je jisté. Nikdy neopustím kadeřničinu.

Takže si nedovedete představit, že byste se živil jinak?

Absolutně ne. Já jsem si slíbil, že vždycky budu dělat to, v co věřím, co mě baví a co mě naplňuje. A že jakmile budu mít jedno jediné zaváhání, že to není ono, jediný den, kdy by mě to nebavilo, tak odejdu. A dělám to 25 let a ani jeden den mě to neštvalo.

Ani jediný den jste si neřekl, že toho máte dost?

Ale to se stane samozřejmě, včera byl třeba příšerný den, pokazilo se, co se pokazit mohlo. Máme lepší dny, horší dny, ale nikdy za celou kariéru se nestalo, že by mě to netěšilo.

A co během pandemie? Byli jste zavření přes osm měsíců. Ani tehdy vás nenapadlo, že tohle je konec?

Bylo to peklo. Měl jsem samozřejmě období, kdy jsem si říkal, že se už nezvednu. A dotýkalo se mě to víc i z toho hlediska, že mám zodpovědnost za další lidi, ne jen za sebe. Ale nakonec jsme to zvládli. Měl jsem zase štěstí. V ten nejhorší okamžik, kdy jsem si myslel, že to nedáme, když jsem měl na účtu posledních dvě stě korun, tak se rozběhl e-shop s mými novými kosmetickými produkty a zákazníci mě podpořili. Když ke mně nemohli jít, alespoň u mě nakupovali. Za to si jich nesmírně vážím.

A taky jsem byl jeden z těch šťastnějších, co měl rezervu. Byla to původně moje rezerva na stáří, ale všechno to padlo na to, abych zachránil salon. Dýcháme z plných plic, byť pod rouškou. A jsem vděčný za všechno, co mám, za klientky, za život, který žiji, protože za ten vděčím především lidem, kteří mi všemožně pomáhají. Život Michala Zapoměla je velmi zajímavý, intenzivní a hezký. A s vděkem přijímám každý den, ať je jakýkoli.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou ale pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Někdo jich má hodně, někdo málo, někdo o ně brzy přijde. Někdo si je barví, jiný ne. Někdo je má jemné jako vánek, jiný režné. Vlasy jsou tak rozdílné jako lidé sami. A tohle jsou Zajímavosti o vlasech: Jak rychle rostou a proč šedivějí?