Jsou mu tři a pořád nemluví? Nemusí to vadit, ale hlídejte si některé parametry

Průměrné dvouleté dítě umí asi padesát slov a zvládá dvou až tříslovné věty. O rok později už jeho slovník může čítat kolem tisícovky slov a věty už běžně tvoří čtyřslovné. Děti se samozřejmě vyvíjejí svým tempem, a i když ve třech letech tisíc slov nepoužívají ani náhodou, nemusí to ještě znamenat, že je něco špatně. Většinou je vše v pořádku, někdy může být příčina třeba v potížích se sluchem, jindy může jít o projev vývojové poruchy. Nic proto nezkazíte, když s problémem zajdete za dětským lékařem.

Odborník vám pomůže rozlišit, zda má dítě potíže s tvořením zvuků, nebo s porozuměním a komunikací, včetně té neverbální, což rozhodně není totéž. Někdy se obě tyto potíže prolínají. Důležité také je, aby se dětská řeč vyvíjela rovnoměrně a dítě přešlo od kojeneckého broukání k batolecímu žvatlaní, které sice nedává smysl, ale intonací připomíná řeč, a aby nakonec začalo používat slova. Nevadí, že jim přitom lidé mimo rodinu moc nerozumí.

Vývojové skoky jsou v pořádku, ale vynechání některé z fází nebo vrácení se k předchozí (regrese) mohou naznačovat problém – pokud například dítě používalo slova a zase toho nechalo.

Kdy byste měli zajít za odborníkem určitě a bez zbytečných odkladů? „Každé dítě by mělo ve třech letech již mluvit a alespoň částečně srozumitelně vyjadřovat prostřednictvím řeči své myšlenky. Mělo by být znatelné, že se rozvíjí jeho slovní zásoba. Pokud dítě nemluví, nebo pouze vydává zvuky, případně nesrozumitelné výrazy, je důležité se poradit s lékařem,“ doporučuje speciální pedagožka Martina Černá.

Podle ní je vhodné začít u pediatra, který rodičům podá základní informace týkající se vývoje a případně doporučí, aby se s potomkem vydali na specializovaná pracoviště – to může být foniatrie, ORL, neurologie, psycholog, případně logoped, ideálně klinický.

Triky, jak zklidnit zlobivého tříletého

Právě u logopeda hodně záleží na volbě odborníka. „Rodiče obvykle nerozlišují přesné kompetence a rozdíly mezi nimi. Nejčastějším omylem je záměna klinického logopeda – tedy zdravotnického pracovníka s vlastní ordinací – za speciálního pedagoga věnujícího se logopedii ve školách či školkách,“ říká Zdeňka Koppová, členka sekce klinických logopedů při Sdružení ambulantních specialistů.

Kliničtí logopedi mohou nabídnout daleko více – v jejich portfoliu bývá prevence, diagnostika a terapie a věnují se nejen dětem, ale i dospělým s nejrůznějšími poruchami komunikace, od narození až po stáří. Díky své zdravotnické kvalifikaci spolupracují s foniatry, neurology či psychiatry, což přispívá k přesnějšímu stanovení diagnózy a následnému zvolení odpovídající péče. To je důležité například u dětí s vývojovou dysfázií nebo koktavostí.

Oproti tomu logoped se vzděláním v oblasti speciální pedagogiky se zaměřuje především na předškolní a školní vzdělávání a prevenci školních obtíží.

Těžký úděl dětí s dysfázií. Co je v životě čeká?