Jsem workoholička, ale léčím se

Workoholik je člověk, který vyměnil osobní život za ten pracovní. Je na práci závislý jako třeba alkoholik na své lahvi. Uspokojení cítí jen prostřednictvím své práce, neumí odpočívat, všechno chce dělat sám. To, co nesouvisí s prací, ho nezajímá, pokud někdo nesdílí jeho pracovní nasazení, je podrážděný. Nezná dovolenou. Rodina a vůbec osobní život v podstatě neexistuje. Pokud své tempo nezvolní, hrozí mu kolaps. Únavový syndrom, infarkt, mrtvice nebo nervové zhroucení nejsou výjimkou.

I když workoholismus častěji postihuje muže, v dnešní době už není výjimkou, že obětí této závislosti se lehce stane i něžné pohlaví. Když jsem poznala Janu, nevěřila bych, že tak pohledná a milá žena mohla svůj život obětovat droze zvané práce. Až z jejího otevřeného vyprávění jsem pochopila, že se to může stát každé z nás. „Když jsem nastoupila do firmy, bylo mi dvacet pět. Chtěla jsem něco dokázat. Začala jsem pracovat víc, než bylo zdravé. Ale to jsem si tenkrát vůbec neuvědomila," vypráví o své minulosti Jana. Díky práci nikdy neměla žádný vztah. Do práce přišla v půl deváté a obvykle dřív než před desátou neodcházela. Takhle to vedla celých deset let! Janin workoholismus se projevil i v mezilidských vztazích. „Nedokázala jsem se bavit o ničem jiném, než o práci. Na své podřízené jsem byla nepříjemná a s postupem času reagovala podrážděně na každý dotaz nebo jen malé pochybení. Své požadavky na ostatní jsem přeháněla," říká otevřeně.

Pětatřicetiletá Jana se pomalu ale jistě stávala postrachem pro své okolí a s trochou nadsázky i pro sebe. Pracovala i o dovolené. Trpěla chorobnou představou, že to bez ní nepůjde. Její občasné výbuchy směrem k zaměstnancům se zhoršovaly. Pak se stalo něco překvapivého. Podala výpověď. Tu ale zničehonic stáhla. Za půl roku se scénář opakoval. "S podřízenými jsem komunikovala už jen přes mail." Jednou nepřišla do práce, aniž by komukoliv něco řekla. Její kolaps způsobil únavový syndrom s nástupem depresí.

A tak se Jana ocitla nejen na nemocenské, ale i v péči psychologa. Dochází k němu pravidelně už půl roku a pomalu se učí zacházet se svým především duševním zdravím. Zatím je ve fázi, kdy si uvědomila, že to, jak dřív žila, bylo sebezničující. „S mým psychologem o tom pořád mluvíme. Naučila jsem se různé relaxační techniky a začala jsem jezdit na koni. Koníčky jsou důležité," říká Jana, která už ve „své" firmě nepracuje a ani nezastává tak náročnou funkci. S tím se ale ještě musí vyrovnat a naučit se žít tak trochu jinak.

Stalo se vám něco podobného? Víte, že workoholikem se může stát i žena v domácnosti? Napište nám svůj názor na info@prozeny.cz!