Jsem těhotná. Uvažuji o babyboxu!

Mám moc ráda vaše stránky, díky nim a nahlížení do Deníčků si nepřipadám na světě tak sama. Stránky si prohlížím každý den, něco mě zaujme více, něco méně. Ale ke zpovědi Lady a Moniky se vracím nejčastěji, oba příběhy jsem četla už minimálně desetkrát. Jsem na tom tak trochu podobně, i když moje situace je jiná. Spojuje nás to, že naše děti nechceme.

Já jsem ještě těhotná, teď budu končit sedmý měsíc. Je mi 22 let a do jiného stavu jsem přišla s o dost starším chlápkem, který mi tvrdil, že jeho vztah s manželkou je už deset let jen na papíře. Uvěřila jsem mu všechno, i to, že se jednou rozvede. Teď už vím, jak jsem byla pitomá, tak se mi prosím nesmějte. Těhotenství v plánu rozhodně nebylo, ani to nebyla nějaká finta z mé strany, jak vás teď možná napadne, že jsem ho tím třeba chtěla popohnat k rozvodu. Ne vážně ne, používali jsme kondom. Přesto se stalo.

Studuji náročnou vysokou školu - práva, byl to vždycky můj sen. Nepocházím totiž zrovna z růžových rodinných poměrů, táta byl ochlasta a já jsem ráda, že jsem ho cca 15 let neviděla. No bohužel i máma časem pití propadla, má dost svých problémů a na krku dva mladší bráchy, každý má jiného tatínka, ale ani jeden nejeví zájem se nějak starat. Takže já chtěla už od 13 let vypadnout co nejdříve z domova, odjet do Prahy a vystudovat pořádnou školu, díky které budu někdo, ne jen ta lůza s oběma rodiči opilci. Takový cejch mám u nás na vesnici!

Naštěstí mám na učení hlavu dobrou, takže jsem získala stipendium a při studiu mám dvě, někdy i tři brigády, podle toho, co a jak se naskytne. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem málem z toho zjištění umřela. Jediné přijatelné řešení by pro mě bylo, kdyby chtěl se mnou zůstat můj tehdejší partner. To odmítl, je dost bohatý a má vlastní firmu, a jak mi řekl, při rozvodu by toho hodně musel nechat manželce a na to, aby začínal znovu od nuly, a s malým děckem se prý už cítí starý. No tak jednou jsem si na něj počíhala u práce, chtěla jsem s ním ještě jednou všechno probrat a náhodou jsem viděla, že je tam i s manželkou. Rozhodně se k ní nechoval tak, že by vedle sebe žili posledních deset let jako dva cizí lidé! Tím ve mně skončila jakákoliv naděje.

Asi se mi budete divit a možná to nepochopíte, ale o potratu jsem jako o možnosti opravdu od počátku nepřemýšlela. Přeci jen vidím potrat jako vraždu dítěte a taky jsem nechtěla riskovat, že si navždycky zkazím zdraví. Já jednou rozhodně chci děti mít, ale až budu mít hotovou školu a taky až k nim budu mít tatínka, který se bude chtít o nás starat.

Chci, aby mi celý ten průšvih co nejméně poznamenal život. Takže ve škole nic nevědí a s mojí mámou se prakticky nevidíme, a i kdyby asi by si snad ani ničeho nevšimla. Mám totiž dost malé bříško a i normálně jsem celkově korpulentnější postavy, takže se na mně to těhotenství tak nějak ztratí.

Jako jediné dvě možnosti se tedy jevily porod v utajení, nebo nechat dítě v baby boxu. Tu první možnost jsem upřednostňovala, připadá mi to takové lepší. Jenže se teď u této možnosti změnila praxe. Dřív stačilo, když jste těsně před porodem přišla do jakékoliv porodnice a prokázala, že jste občanem ČR a mohla jste tam v utajení porodit. Dítě jste tam nechala, a nikdo vás nezapsal do jeho rodného listu jako matku. A kojence si raz dva mohl vzít někdo k adopci. Taková představa by se mi líbila, je spousta slušných zaopatřených párů, které by za tak malé mimi dali nevím co. Určitě by se u nich mé dítě mělo skvěle. Takže jsem si říkala, že to udělám takhle.

Jenže teď se praxe s utajenými porody změnila, jako budoucí právnička toto vše sleduji. Teď sice porodíte, dítě tam necháte, jenže si vás za devět měsíců zavolají k soudu, kde se vás vyptávají, jestli jste to opravdu myslela vážně, když jste tam dítě nechala. Tak to ne! Já chci, aby to pro mě porodem skončilo a ne abych žila dalších devět měsíců ve stresu. Potřebuju se už soustředit na školu a zkoušky.

Takže pro mě zůstává jediné, že porodím u sebe na privátě a dítě pak odnesu do Hloubětína do babyboxu. I když se toho vážně bojím, rodit poprvé a ještě sama. Jenže vlastně jsem celý život na všechno sama, tak si říkám, že zvládnu i toto. Dítě si skutečně nechci nechat a tak mi nic jiného ani nezbývá.

Co si myslíte o Martinině řešení? Co byste dělaly vy na jejím místě? Opravdu nemá jinou možnost než děťátko sama odrodit a pak odložit do babyboxu? Napište nám na info@prozeny.cz!