Jsem studentka, on manažer

,,Je hodný i všímavý. Stará se o to, abych měla všechno, co potřebuji, bez ohledu na peníze. Když má čas, dokážeme se spolu dost zasmát, ,kočkovat´ se a co se sexu týče - vynikající. Jsem studentka a on manažer. Bydlíme v jeho bytě, o jehož domácnost se samozřejmě starám já.

To, co mě čeká, když přijedu ze školy, je úklid, starost, co bude můj milovaný jíst k večeři, a nemizící haldy prádla, jak na praní, tak hlavně ty, které obsahují košile, které dříve či později vyžehlit opravdu musím. Starám se opravdu o vše. Od vynášení odpadků, nákupů, úklidu, vaření, pečení, stlaní (když ustelu já, ustele taky :)), rovnám po něm ručníky, zandávám boty do botníku, zavírám po něm skříně, uklízím nádobí (je pravda, že čas od času to udělá sám), vytírám hlínu z předsíně z jeho bot, rovnám po něm polštáře na gauči, uklízím poházené ponožky, přeházené spodní prádlo v šuplíku... mohla bych tu být do nekonečna, abych napsala, co všechno mi zabírá tolik času zbytečně, jen abych měla ve své domácnosti čisto a uklizeno...

Vždyť já tu chci mít uklizeno, pořádek, vše na svém místě a čisté! Jemu je to jedno. Zkrátka počítá s tím, že já přijdu a udělám to za něj. Jenže... mě už to taky nebaví, to si můžu pořídit dítě a budu na tom stejně. Mockrát jsem se zamýšlela, proč já to vlastně dělám? Abych se mu zavděčila? Ne! Proč taky. Abych na sebe upozornila, že tu taky jsem? No, možná, ale taky ne. Odpověď je v předchozím textu. Dělám to přece taky pro sebe!

Důvodem, proč zobrazuji svá trápení, není to, aby mě někdo litoval. Důvodem je to, co právě napíši.

Dělám pro něj vše. Neopustil mě, ale nemá na mě čas. Jezdí po schůzkách, má práce opravdu nad hlavu, ráno vstane a jede do práce, z níž se vrací kolem deváté večer, nají se, přečte si teletext a jde s notebookem do postele, aby tak do půlnoci opět pracoval. Každý všední den to samé. A že máme pro sebe alespoň celý víkend? To teda nemáme. Bohužel má ještě jedno zaměstnání, které je důvodem našich věčných hádek.

Náš víkend vypadá asi takto - v pátek přijede z práce a dělá to, co vždy, pak vezme kufry do podpaží, naskládá je do auta a jede. Je totiž DJ. Přijede a hádejte jak - střízlivý opravdu není!!! Další důvod našich hádek. Vyspí se, odpoledne dělá na notebooku a večer kromě kufrů nabere i mě a jedeme spolu. Řeknete si, že jsme alespoň spolu, ale zkuste si být 8 hodin v cizím prostředí, mezi cizími lidmi... A je tu další problém - diskotéka je plná slečen, se kterými můj přítel něco (vážně ne málo!) měl! Pro mne jakožto citlivého člověka, a to dost, je to na umření. Celý večer se díváte do tváří, do kterých se díval on, když s nimi... Je to na sebevraždu, zvlášť když vím, které to jsou, a když na něm poznám, jaká další mezi ně patří. Nazvala bych je velmi hanebně, což si ovšem dovolit nemůžu, přestože by mi to v tuto chvíli pomohlo - vykřičet se...

A že by těch problémů bylo málo? Ne. Všechny ženy z celé diskotéky jsou jako navedené. Přijdou si pro písničku, sáhnou mu na záda, ruku, ... jenže co mě vytáčí nejvíc, je, když se mu ověsí kolem krku a ne a ne se ho pustit. Když ne kolem krku, tak kolem pasu, někdy nezapomenou dát pusu a laškovně se usmát, přestože všechny moc dobře vědí, že jeho přítelkyně jsem já! Jenže je zbytečné říkat mu, že mi to vadí, on si to bude nechávat líbit stejně dál. Zkrátka neuhne a jeho výmluvou bude opět to, že nemá kam uhnout (ale ono je!).

Když to samé se stane mně, vyhrožuje rozchodem. Když se mnou někdo flirtuje - vyhrožuje rozchodem, když mi napíše či prozvoní nějaký kluk - naštve se a křičí. Ne na mě, ale odnáším to. Sarkasticky podotkne, když se na mě nějaký muž podívá se zájmem, podle jeho slov s chtíčem v očích. Ale za to nemůžu! Jsem blondýnka s modrýma očima, sportovní postavy a muži o mě jevili zájem vždy, protože o sebe pečuji a chci vypadat stále dobře. Proto tedy musím odnášet to, když se někomu líbím...? Nespravedlnost!

Bojím se, aby mě neopustil, ale opravdu už nevím co dělat, aby si vážil toho, co pro něj dělám, a dával mi to najevo.. Dělám snad něco špatně? Vlastně ano, můžu si odpovědět sama - moc se snažím..."