Jsem hudebník a exhibouš!

Baví tě poskytovat rozhovory?

Jo, baví. Jenom někdy mě trochu štve, že se mě lidi neptaj, na co bych rád odpověděl. A otázky se moc nemění.

Tak na konci si můžeš sám položit otázku a odpovědět. Souhlas?

Dobře. (smích)

Tomáši, ty jsi dřív hodně sportoval, dokonce vrcholově. Nechybí ti teď sport?

Já si dost slušně kompenzuju ztrátu pravidelného tréninku tím, že chodím hrát squash, plavat a teď i do posilovny. Vrcholový sport už mi zabíral spoustu času a pozornosti. Pokud člověk sportuje jen rekreačně, je to v pohodě. Já to začal brát vážně při prvním mistrovství republiky v plavání a začal trénovat pravidelně. Asi každý má v sobě nutkavý pocit v něčem vynikat a dělat něco fakt naplno! K plavání pak přibyla atletika a ve finále z toho byl pětiboj. Moje sportovní aktivity vyvrcholily na ME v roce 2002, kdy si naše dorostenecké mužstvo odvezlo zlatou v moderním pětiboji.

Ideální moment, získat zlatou, tím to uzavřít a odejít za jiným cílem...

Přesně, myslím, že člověk nikdy nesmí dosáhnout svého cíle. Ten by měl být stále jen kdesi na dohled. A touha člověka dotknou se ho nedopustí, aby se stal nečinným, lenivým, definitivně uspokojen sám sebou.

Proto ses začal věnovat skládání, hraní, zpěvu a momentálně i studiu na DAMU?

Vnímám to takhle - když zpívám, prezentuji sám sebe. A v momentě, kdy mám šanci zahrát si divadlo, tak je tu únik od toho Tomáše Kluse hudebníka, sebemilovníka, exhibouše. Což je forma jistého odpočinku. To mě na tom baví.

Je skvělé, že se na naší hudební scéně zase objevil typ písničkáře, jako jsou Nohavica, Merta, Kryl. Máš některého z nich za vzor?

Tys to naprosto přesně vystihl i v tom zvláštním pořadí. Všichni tři jsou mé ikony! Můj kytarista a spolubojovník Jirka Kučerovský si ze mě už utahuje, že jsem Krylofil. (smích) Ale fakt. Teď zrovna dočítám tlustou bichli rozhovorů s Karlem Krylem. Tu bych teda mimochodem zařadil do povinné školní četby. Připadá mi tristní, jak Češi zapomněli na takového člověka, na toho, kdo se i v exilu snažil bojovat proti všemu tomu zvěrstvu tady. Chybí vděčnost, úcta a především návaznost. Uvízli jsme.

To jsi jistě s nadšením přijal nabídku komponovat hudbu k filmu Anglické jahody, příběh ze srpna 1968?

Já jsem to zadání dostal v období, kdy jsem dělal postupové zkoušky na DAMU. V hodně krušném období. Ani jsem pořádně nespal. Ale byl jsem nadšenej, že se můžu nějakým způsobem vyjádřit právě k tomuhle tématu. A že mi někdo dal takovou příležitost! První písnička, která pro film vznikla, je Malčik, což je můj hold Karlu Krylovi. Komponování vznikalo impulzivně při sledování sestříhaného materiálu na obrazovce. S Martinem Ledvinou jsme u něj ve studiu rovnou hráli jen svůj momentální pocit z toho, co vidíme.