Článek
Byla to zvědavost, co mě přivedlo k tomu, abych si přečetla něco odborného o tom, jak by se měly vychovávat děti. Zjistila jsem, že jsem diktátorka, a nijak mě toto zjištění neirituje. Prostudovala jsem všech tři sta stran s obrovským množstvím modelových situací, kde byl konkrétně uveden postup diktátora kontra postup partnera. Jistě, že se mi více líbil ten druhý a byl vůči dítěti ohleduplnější a vstřícnější.
Život ale není kniha a výchova není tak jednoduchá jako psané slovo. Mohu psát o výchově, mohu dávat rady, mohu se tvářit, že vše dělám správně, ale ve skutečnosti budu jen další z mnoha matek, které jednoduše zakopávají a dělají chyby.
Jsem matka diktátorka. Mnohdy vydávám příkazy namísto žádostí. Často používám slova „hned“, „okamžitě“, „včera bylo pozdě“, „ani to nezkoušej“ a „dělej“. Také u svých dětí používám emocionální manipulaci, například: „Mamince by opravdu udělalo radost, kdybys sundal ty špinavé ponožky ze stolu.“ Nedávám dětem příliš velkou svobodu a mnohdy ani nemají možnost volby. A z mého pohledu je to nejlepší řešení.
Nehodlám se dětí ptát, jestli si zrovna teď chtějí uklidit, jestli se chtějí svlékat, zda se jim chce čistit si zuby a podobně. Jednoduše to dostanou od Castra příkazem, a splnit to musí. Jsem toho názoru, že se jako svobodná matka nemám o co opřít. Jsem jediným výchovným elementem v jejich životě a nemám vedle sebe podporu v podobě muže, který by tu byl jako pojistka pro případ, že by mě ignorovaly.
Nejsem zastánce amerického typu výchovy, který přitáhnul do České republiky průvanem, a dveře se ještě nezavřely. Nechci se dožít toho, že mě zavřou za pohlavek a kauce bude deset tisíc dolarů. Nelíbí se mi chování dnešních dětí a dle reakcí pod minulým článkem jsem si jistá, že to bude ještě horší.
Byla jsem překvapená, kolik čtenářek považuje konverzaci s použitím hrubých slov v přítomnosti malých dětí za normální. Nevím, jaký je průměrný věk návštěvníků „uštvané matky“, ale pokud je vám stejně jako mně okolo třicítky, pak se upřímně bojím toho, s kým budou mé děti chodit na střední školu a co vše se tam naučí.
Zlobte se na mne nebo ne, ale hrubými slovy to začíná a dítě si jednoduše nesmí dovolit s dospělými takto mluvit. Těžko pak můžeme vyžadovat respekt a velmi těžce můžeme prosazovat svoji autoritu. Přílišná svoboda škodí, a ať už sebevíc miluji své děti, hranice a mantinely pro jejich chování jsou pevné jako Čínská zeď, i kdyby se na hlavu stavěly.
Ale nejsem úplný tyran. Ponechávám jim i malý kousek svobody. Mohou si třeba samy vybrat, co si obléknou (pokud je to nositelné), co povečeří (pokud to v lednici máme), jakou pohádku si přečteme (pokud není dlouhá), anebo jak moc budou dráždit nervovou soustavu diktátorky.
A jak jste na tom vy? Jste diktátoři, nebo „kámoši“?
