Článek
Nemějte obavy. Nevalíte se. Viděl jsem horší případy měsíc před porodem. Jak je vám jinak?
„Kromě toho, že si připadám, že se valím? Nijak zvlášť, chcete-li to slyšet. Nejsem žádná princezna, ale řeknu vám, je to fuška.“
Poučte chlapa: v jakém směru?
„Vlastně ve všech. Určitě jste slyšel, jak se říká, že těhotenství je nejhezčí období v životě ženy… Tak to napsal chlap a vůbec nevěděl, o čem píše. Opravdu jsem si myslela, že to bude trochu zábavnější.“
To vás dopředu nikdo nevaroval?
„Matky to rychle zapomínají. Teprve teď, když se o tom bavím třeba se svou maminkou, rozpomíná se na to, jak poté, co porodila mého staršího bratra, řekla, že už nikdy více.“
Těhotenství Jitce sluší, ale jak říká, dobře jí moc neníFoto: Isifa
Vy jste ale důkazem, že nejen zapomínají, ale jsou asi i trochu masochistky…
„Tak jistě, že konec všechno napraví, ale je to záhul. Od prvních měsíců, kdy se vzbouří hormony. Ale co já tady budu vykládat o tom, jak mě zaskočilo něco, co každá druhá žena jistě sama zná.“
Tak prozraďte, co je nejhorší, co vás nejvíc zaskočilo?
„Třeba to, jak je mi pořád špatně. Ale asi úplně nejvíc to, že nespím. V zásadě osm měsíců nespím. Usínám někdy v šest ráno, na dvě hodiny, a jsem už úplně vyřízená. S tím se nedá dělat nic než propadnout zoufalství za těch dlouhých nocí, kdy prostě nejde usnout. Tělo se zklidní a začne bolet. Nevíte, jak si lehnout, protože máte pořád v krku zvratky a bojíte se, abyste to ze sebe nevyhodil. Domlouváte miminu, aby si už odpočalo a vy trochu s ním, ale je to marné. A blíží se pátá hodina a vy víte, že si můžete odškrtnout další noc. Už opravdu trochu padám na pusu.“
To je povzbudivá osvěta pro budoucí matky.
„Jednak je to individuální, takže každé těhotenství je jiné. A hlavně – to se vydrží. Stojí to za to. Pomyšlení, že brzy budeme rodina, nás manželem naplňuje štěstím a já se dojmu, kdykoli na to pomyslím. Jen dnes ještě víc obdivuji svou maminku za to, že mě donosila, porodila a vychovala.“
S manželem Petrem Čadkem se velmi těší na rodinuFoto: Isifa
Už víte, co se vám narodí?
„Víme, ale nepovíme.“
Je dobré to vědět a připravit se o překvapení? Není to jako prolézání skříní rodičů před Vánoci? Sice vzrušující, ale pak se často dostaví rozčarování z provaleného tajemství.
„My jsme netrvali na překvapení. Ne že by to bylo podstatné, ale když to moderní doba umožňuje, tak proč ne? Zřejmě nade vším převážila zvědavost.“
Možná i praktické důvody. Už víte, zda kupovat modré, nebo růžové hadříky.
„Vidíte, tak jako jsem ve spoustě věcí chlap, tak i v téhle. Z duše nemám ráda nakupování. Utrpení! Naštěstí můj muž je v tom výborný, že to zvládá, takže na nákupy vyrážíme společně, většinou někdy v noci. A nákupy na miminko jsme nechávali úplně na poslední chvíli, rychle, krátce a výstižně: přijít, ulovit a odejít. Naštěstí jsme i hodně věcí různě podědili nebo dostali.“
To jste si musela před pár týdny prožít zase peklo. Předpokládám, že i vánoční nákupy vás stejně nervují.
„Vánoce v naší rodině dávno neřešíme materiálně. Švagrová napeče, já zase něco uvařím, dáme si láhev vína a prožíváme sounáležitost na gurmánském, nikoli hmotném základě. Chápu, že s dětmi to asi takhle nejde, ale zatím to máme v rodině takhle dohodnuté a Vánoce tím pádem pro mě nejsou stres. Naopak, je to těšení se na společno!“
Svého manžela poznala v pořadu StarDanceFoto: Isifa
Je pravda, co jsem se někde dočetl, že už v šestinedělí hodláte pracovat? Div by to žádný nebyl, ještě v sedmém měsíci jste stála na jevišti.
„Ano, to je pravda. V Ceně za něžnost, kde hraju Emmu, postavu, která je několikrát těhotná, takže tam moje břicho nepřekáželo. Ale už i tak to bylo obtížné. Člověk je pomalejší, už jsem tak dobře nestíhala převleky. Ale copak bych teď slibovala něco, co bych potom nedokázala splnit? Vím já, prvorodička, co se bude dít? Zdraví dítěte je teď na prvním místě. Ano, volají mi, ptají se, kdy budu moci točit, kdy budu moci hrát, což je fajn, že je zájem, že neodcházím na mateřskou jako do nejistoty, ale já nic konkrétního neslibuji.“
Ani produkci muzikálu Bídníci, který by měl být vaším prvním úkolem po porodu?
„Určitě si od mateřských povinností s chutí odskočím zazpívat do Bídníků, ale kdy přesně to bude, to dnes neumím předvídat. Až budu po všech stránkách připravená, pak se do toho ráda pustím. Taky do natáčení filmu s Boleslavem Polívkou, pokračování Dědictví, na které se těším.“
Do povědomí televizních diváků se zapsala rolí Haničky v Četnických humoreskáchFoto: archiv
Procházel jsem vaši filmo- a teatrografii a žasl jsem, jak povrchní dojem může mást. Jste sice často v televizi, i nějaké seriály proběhly, ale vedle toho máte na kontě krásné, velké role, třeba Marii Stuartovnu…
„Dokonce dvě Stuartovny, už dříve, ještě v Brně, Schillerovu a později, v Divadle pod Palmovkou, tu Roberta Bolta. A z nekonečných seriálů jsem se objevila jen v Ordinaci v růžové zahradě. Jenže jsem tam hrála hodně oblíbenou postavu a s tím, jak jsem se objevovala na obrazovce dvakrát týdně, moje tvář zkrátka u diváků zdomácněla a na můj mediální provar bylo zaděláno. Až příliš, řekla bych, na to, že jsem se v Ordinaci zdržela jen rok a půl. Dokud mě to bavilo, dokud jsem si za tím, co jsem tam hrála, stála. Když přestalo, odešla jsem.“
Divadlo ve vaší tvorbě bez debaty kvalitativně převažuje. Škoda, že už tolik ne film. Čím to je?
„Ale Kdopak by se vlka bál vydá za pět filmů. Krásný příběh, film o emocích, lidský, obyčejný. Jsem ráda, že se producent Vráťa Šlajer pouští do takových projektů. Taky za něj s režisérkou Mariou Procházkovou sklidil spoustu cen, jen ne u nás. Například na festivalu v Berlíně. A čím to je? Možná i tím, že nemusím točit za každou cenu a nemalé množství scénářů i odmítám. Ty, o kterých nejsem přesvědčena, že výsledek bude stát za to, ty, za kterými bych si neuměla herecky stát. Často je to intuitivní rozhodování.“
Pro organizaci DebRA, která pomáhá pacientům s nemocí motýlích křídel, nafotila Jitka i kalendářFoto: Isifa
Jaká intuice vám nakukala jít do Bestiáře?
„Chtěla jsem spolupracovat s Bárou Nesvadbovou a s režisérkou Irenou Pavláskovou. Výsledek byl… no... Ambice ten film měl. Holt je všechny nevyčerpal do maxima.“
S charitou se vám daří lépe? Pacientů s nemocí motýlích křídel, za jejichž práva se s organizací DebRA berete, je u nás zhruba dvě stě. Asi to zní cynicky, ale lze po státní mašinérii požadovat, aby se takovému počtu pacientů věnovala stejně jako většinovějším postižením?
„Jenže mě od pradávna vadí každé bezpráví, i jen malé. Prostě mám takovou povahu. Neumím být netečná a jdu do boje, i když se mě netýká. A právě ten postoj, který jste vyjádřil, mi na počátku vadil snad nejvíc. Jak se tyhle děti takříkajíc strkaly do šuplíku, jak se předstíralo, že nikoho nezajímají, když je jich přece tak málo. Nemůžu přece akceptovat větu – cituji nejmenovaného lékaře: ,EB je nekomerční nemoc a pacienti, převážně děti, stejně brzy zemřou.' A že jich je málo? V Evropě třicet tisíc… Není to zanedbatelné a mně vadí, když někdo někoho přehlíží.“
Až tak? Vyloženě přehlíží?
„Totálně. Zdravotní pojišťovny neměly tohle onemocnění ani v tabulkách. Přitom narození takového dítěte předpokládá čtyřiadvacetihodinovou péči. Rodič s ním musí zůstat doma. Obvazový materiál a další zdravotní pomůcky jsou nesmírně nákladné a pojišťovny to dlouho ignorovaly.“
Charitativní práce ji zavedla i do MaliFoto: archiv
Mluvíte v minulém čase. Znamená to, že se situace zlepšila?
„Za pět let, co se této problematice společně s DebRA věnuju, jsme určitě dál. Udělala se spousta kroků k lepšímu. Jenže těch není nikdy dost.“
Jak jste přišla právě na tuhle organizaci? Zbyla snad ještě mezi volnými, jak teď začíná být módou mezi celebritami rozebírat si charity k patronaci?
„DebRA působila asi dva roky předtím, než jsem se k ní připojila. Upoutali mě svou absolutní poctivostí, čistotou a srdcařinou. Tím si mě získali. Nemusíme zakrývat, že existují i charity právě opačné, tedy nepoctivé. Stejně jako existují i takoví jedinci, jaké jsem v souvislosti s charitou poznala. Převažují naštěstí ti, kteří mě dojali okamžitou, nezištnou vstřícností, ale u některých jsem oněměla z jejich hamižného a vypočítavého postoje, který se mnohdy ani nesnažili skrývat.“
Divíte se, když celý showbyznys stojí na principu hamižnosti? Dobročinnost celebrit mi přijde už dlouho jako známka toho, že něco není v pořádku. Bez nich by to nešlo?
„Na začátku loňského roku jsem odletěla jako velvyslankyně UNICEF do Mali s projektem boje za vymýcení dětského a mateřského tetanu. Tamní zástupci organizace mi děkovali za to, že jsem se nebála a přijela, že do toho s nimi jdu. Prý je pro ně mnohem snazší dostávat informace, kam potřebují, když se tak děje prostřednictvím známých tváří z různých koutů světa. Vydají-li tiskovou zprávu, zajímá to jednoho novináře z deseti, když ji doloží svědectvím třeba Madonny, zajímá to i těch devět ostatních. Funguje to tak i u nás. Známé jméno pomáhá otevírat dveře, které by jinak zůstaly zavřené.“
