Článek
Co měly znamenat ty otázky do telefonu, když jsem ti zavolal, jestli jsem ženatý, rozvedený, dětný? Že by reflexivní pozůstatek z doby moderování Sexy života na Frekvenci 1?
„Ale vůbec ne. Léta jsme se neviděli, tak mě to opravdu upřímně zajímalo.“
Je ti ale jasné, že tím jsi nasadila laťku mé troufalosti a já se teď s klidem zeptám na totéž?
„A já, přestože jsem se po skončení Sexy života zařekla, že už o soukromí mluvit nikdy nebudu – bylo toho opravdu skutečně až až – tobě a jenom tobě, exkluzivně, odpovím: vdaná jsem nebyla nikdy a děti mám dvě, dvanáctiletého Adama a sedmnáctiletou Annu. Se stejným partnerem."
Ty ses ale vyptávala víc, a tak já taky budu. Proč sis nesplnila sen donedávna snad všech dívek, tedy vdavky?
„Já jsem po nich v jednu dobu dokonce snad i toužila, ale teď je to poslední věc, kterou bych si přála.“
Čím to? Zmoudřením?
„To jsem jako zmoudřela, když jsem došla k pocitu, že nikoho nepotřebuju? Že je moudré žít sám? Ale ano, určitě je dobré to umět. Vždycky si pak můžeš k tomu někoho přibrat. Já jsem žila dlouho sama, a tak to umím. Svízel je, že neumím vyměnit žárovku. Vážně, to už spíš rezervu u auta. Z žárovek mám snad nějakou fobii, takže v bytě mám neustále nějaká světla, která nesvítí. Volat na to elektrikáře mi přijde blbý a lákat na vypálenou žárovku frajera zase trapný.“
Jitka Asterová má dvě děti, jejich otce si ale nikdy nevzalaFoto: Isifa
Vyvozuju z nevyměněných žárovek správnou dedukci, že otec tvých dětí už není ve hře?
„Už není ve hře. Dlouhá léta jsem si myslela, že bych si s ním ještě mohla zahrát, i na nějakou alternaci bych byla bývala ochotná přistoupit, ale pak jsem dospěla k prostému závěru, že už nechci udělat stejnou chybu. Ne, to je špatné slovo, já to nepovažuju za chybu. Že nevstoupím dvakrát do téže řeky, tak.“
Sexy život tedy finito?
„Teď se ptáš na co? Na pořad? Nebo…“
To si přeber a jako pohotová moderátorka z toho vybrusli. Jakkoli odpovíš, bude to stejně jasné…
„Aha. Takže deset let mluvit o sexu může být sice zábavné, a taky bylo, ale já se už totálně vyčerpala. A když teď na některé téma z té kategorie přijde řeč, tak se úplně osypu. A nechci o tom mluvit. Ani teď. To jiná věc mě zaujala na tvé otázce. Moderátorka?“
Herečka a moderátorka, stojí nečastěji v tvých profilech. A divíš se, po deseti letech moderování úspěšného rozhlasového pořadu?
„Nejsem moderátorka. Jsem herečka a moderátorství ke mně jen tak zčistajasna přišlo. A pak poněkud přerostlo. Ale jednu zkušenost mi dalo. Před mnoha lety rozpoutala moji extrovertnost, která mě pak dovedla až k herectví, lední revue, kde jsem bruslila v takové kašírce. Nebyla jsem vidět, a to mi vyhovovalo. Tohle bylo podobné. V rádiu jsem zase nebyla vidět a mně to šlo v tu ránu samo. A zřejmě i dobře, soudíc podle ohlasů, kterých jsem měla víc než snad na všechny role, co jsem odehrála. Ta zpětná vazba byla příjemná, něco, co u filmu schází. Taková substituce něčeho, která dodává endorfiny.“
Na nedávném večírku Jitka předvedla i provaz. K nemalému úžasu publikaFoto: Isifa
Proč se tedy té nálepce tak bráníš?
„Třeba už proto, že takové to pravé, živé moderátorství, dobrý den, dámy a pánové, Saskia Burešová, Panýrková, při vší úctě, ale mně se to příčí. Ale i k takovým věcem mi rádio v jednu dobu otevřelo dveře. Co si budeme nalhávat, když moderaci chytíš dobře za pačesy – viz třeba Mareš –, nese velmi slušné peníze. Objednávají si tě firmy na večírky, ty tam přijdeš, ňaňaňa, cash a jdeš. Kdežto v divadle potíš dvě hodiny krev za dva tisíce. Ale já už na to dnes nechci navazovat. Je to uzavřená etapa. A zajímavé bylo, že jsem čekala, jak se po skončení Sexy života přihrnou obdobné nabídky – já bych je patrně odmítala –, ale nedostala jsem ani jednu, přestože v rádiu patřil ten pořad k nejposlouchanějším.“
Tím jsi ale přišla o slušný zdroj příjmů. Co jej nahradilo?
„Ano, slušný, přinejmenším na herecké poměry, a hlavně – pravidelný. Jenže já jsem naštěstí vedle rádia, které bylo hodně slyšet i vidět, nikdy nepřestala hrát i divadlo, o kterém se už tolik nemluví. A když se zadaří, divadlem se taky dá živit, i když ne tak snadno. S Dášou Bláhovou stále dělám Monology vaginy a Tělo, hraju v Justově Záměně a teď začínám zkoušet ještě jednu věc, na kterou se moc těším, protože by mohla spojit moji rozhlasovou zkušenost s divadlem. Slečna Abigail radí je hra z Broadwaye o dámě ve středních letech, která si s diváky vyměňuje zkušenosti na téma vztahů. Interaktivně. Já tam budu mít vedle sebe ještě Lukáše Pavláska, úžasného řidiče Avie z pořadu Na stojáka.“
A to je u herce asi pořád to nejhlavnější, i když film…
„…ale já bych chtěla být slavná filmová herečka, to zas ne, že ne! Nejsem z těch, kteří vyvyšují divadlo nade vše. Jistě, nemůže ho hrát každý, z divadla do filmu se přechází snadno, obráceně je to o hodně těžší.“
No jo, ale film se vytratil. Pět let staré Vratné láhve jsou poslední položka ve tvé filmografii.
„A co to bylo za roli! Volali mi od Svěráka, já se zatetelila, další kapacita v mé kariéře, a oni: Máme prosbičku… Tak to jsem splaskla, protože jakmile začnou zdrobňovat, kouká z toho nanejvýš rolička. Tohle nebyla ani rolička, jenom hlas. Asterka, Sexy život, říkám tam a pak povídám, že velikost pánského přirození se pozná podle bot. A Táborský, který tam má nohy na stole, v malých botách, je dá dolů. To byla moje poslední filmová role.“
Jitka na vyhlášení ankety Sympaťák rokuFoto: Isifa
Tím se ale poslední položkou – odhlédneme-li od nějakých televizí – stává Čas dluhů z roku 1998. Čím to je? U herečky, která ještě dekádu předtím točila i čtyři filmy do roka?
„Ne že bych o tom nepřemýšlela. A ne že by mě to nemrzelo. I když nějak zvlášť nešťastná z toho taky nejsem. Zřejmě je to daň moderátorství. Dostala jsem se do škatulky. Asterka, Sexy život, pomalu jako Zedníček, Kufr. I když jsem nebyla nikdy intelektuální herečka, hrála jsem vesměs v dobrých věcech, taky v dobrých divadlech. Tím jsem si to trochu pošramotila. Nešťastné na tom je, že si pak člověk přestává i věřit.“
Už ani věčná kumpánka Pavlásková, když loni točila Zemský ráj to na pohled, nezavolala?
„Ta už asi nikdy nezavolá. Rozhádaly jsme se, takže ta mi nejspíš teď nic dobrého nepřeje.“
Copak? Něco profesního? Nebo osobního?
„Ani jedno, ani druhé. Spíš prostě jen přetekl pohár.“
Hmmm… Jak z toho ven?
„Hmmm, to kdybych věděla. Ale já přesto věřím – rozlišujme: nedoufám, ale věřím – že něco zajímavého přijde. Zajímavého, čímž nemyslím, že naskočím do prvního seriálu, který mi nabídnou. To radši budu dělat svoje talkshow a jezdit s divadelními zájezdovkami. Nebo dělat trenérku nebo třeba i uklízet. Proč ne? Ale zažila jsem, jaký je to pocit, dělat na dobrém filmu, a je úžasný. Takže neházím flintu do žita. Ostatně numerolog mi to taky doporučil. Že prý příští rok bude ten pravý.“
Numerolog?! Ty máš věci! Talkshow děláš s kartářkou, a teď tedy numerolog?
„Ne že bych tomu přikládala osudovou váhu. Jedna kartářka mi před lety prorokovala, že můj tatínek umře v 95 letech. A jemu už se blíží 101. narozeniny a jeho vitalitu bych chtěla mít. Takže tyhle věci beru opravdu s rezervou, ale proč je nebrat v úvahu, když slibují tak pěkné věci.“
Chytám se jednoho slůvka, kterému nerozumím: trenérka. Jaká trenérka? Vím, že jsi sportovala, ale to snad už skončilo.
„To mě mrzí, že si to myslíš. Neskončilo to. Skončilo bruslení, ale to už dávno. Když mě vyhodili z lední revue, kde jsem bruslila zadek od krávy, stará vděčná historka. Já jsem po krasobruslení naopak skončila s naprosto poničeným tělem, s páteří rozhozenou z dopadů. Jedinou cestu, jak se z toho dostat, nabízel zase sport. Cvičení. To jsem provozovala průběžně stále, ale teď to dostalo řád. Mám svého trenéra, chodím k němu třikrát týdně, zavádí mě do nových a nových oblastí, třeba do jógy. Budu si zřejmě dělat trenérský kurz. K tomu chodím na čínskou medicínu, léčím se akupunkturou. Hrozně jsem tomuhle všemu propadla, protože alkoholu a drogám už propadnout nemůžu."
Labužnicky si tu spolu pokuřujeme, pokašláváme, to stačí.
„Jasně. Včera jsem si dala jednu s tatínkem. Ale to, o čem jsem mluvila, mi k dobíjení baterek stačí. Na takové to ,hele, je pátek, pojď, zakalíme', na to už nemám, z toho bych se potom dostávala týden. Víš, co nám řekla učitelka v prváku na gymplu? To mě tehdy úplně fascinovalo: ,Kouřit se neučte, to je hovadina, ale pít se musíte naučit.' A já se to naučila. Tedy obojí, i tu hovadinu, ale hlavně pít. Taky proto, že spousta lidí kolem mě záhy nato skončila na léčení. Což ale neznamená, že jsem neprokalila celou DAMU. Akorát že já jsem po každé takové kalbě, kdy jsem musela překračovat spolužáky, kteří ještě leželi mrtví po zemi, ráno posbírala a vynesla láhve a při té příležitosti jsem si zaběhala naproti v parku. Ťukali si na čelo. A jedna důležitá okolnost k tomu: pitím jsem nikdy neřešila problémy. Naopak, když jsem byla v háji, nepila jsem. Vždycky jenom společensky, ne z nutnosti, ne sama doma.“
Máš krásně košatý, rozhlasový způsob projevu, ale já už to musím hnát k závěru. Ještě jedna věc, která mi léta vrtá hlavou. Co je pravdy na tom, že rodově jste z větve jednoho slavného hollywoodského herce, který se jenom psal trochu jinak: Fred Astaire?
„A který se doopravdy jmenoval Austerlitz… Nejsme, i když by to bylo krásné. Je nás hodně, holky Asterovy jsou poměrně výrazné typy, mám vysoké, urostlé sestřenice, které šly ve šlépějích mojí babičky a pronikly do baletu, ale i do jiných uměleckých sfér. Tolik potomků Freda Astaira, to bychom strčili do kapsy i Kelly Family.“
