Jiří Langmajer: Neznám ideální a krásnou ženu

Čeká vás další náročné léto, budete hrát ve Švandově divadle v představení Román pro ženy, a navíc ještě na Shakespearovských slavnostech. Proč si nedáte jako jiní kolegové divadelní prázdniny? Vyděláváte peníze?

„Když dostanu nabídku hrát Richarda III., tak to se neodmítá. Navíc když to režíruje vynikající Martin Huba, tak to už vůbec ne. Tehdy za mnou přišli z Infilmu, že chystají divadelní adaptaci Románu pro ženy a že si budu moct vybrat, s kým chci hrát, a že to bude v Praze. Neměl jsem důvod to nevzít. Navíc to bylo půl roku poté, co jsem vstal z mrtvých, a já jsem potřeboval práci a vydělávat peníze. Nechtělo se mi dělat něco, co mě nebaví, a tohle je věc, která mě baví nesmírně. Je tu dobrá parta, nenáročný text, pro mě to byla i taková předskočná, protože jsem pak na podzim dělal film podle původního scénáře Michala Viewegha. Po dlouhé době jsem se tak s Michalem viděl a hezky se to propojilo."

Když se před lety natáčel film Román pro ženy, vy jste v castingu na hlavní roli Olivera neuspěl. Berete to jako zadostiučinění, že ho hrajete aspoň teď v divadle?

„No, oni si mě tehdy na casting pozvali a já jsem o roli Olivera hodně stál. Kluci z castingu mi pak ale říkali, že jsem na to tehdy byl ještě moc mladej. Tak jsem si musel pár let počkat, vypít pár tullamorek a piv a neprospat dalších tisíc nocí, abych se k tomu mohl dostat aspoň v divadelní podobě. Teď už se na to snad hodím, možná už jsem na to zase až moc starej." (smích)

Jak se vám hrála role muže, který nevědomky svedl dceru své bývalé milenky?

„Já hraju podstatně horší lidi, než je Oliver, takže já na to tak nemyslím. V Richardovi III. hraju člověka, který během jedné hry zabije asi pětadvacet lidí. Kdybych nad tím měl takhle přemýšlet, tak bych nemohl být herec. Mě to prostě baví. Svést dceru svojí exmilenky, to se prostě jen tak nestane, a tady mě za to ještě platí. To není špatný, ne? Navíc je fajn, že je to jenom jako, protože mě za to nikdo nemůže tahat po bulváru."

Když už jsme u Shakespeara, máte za sebou role Krále Leara, Hamleta a další. Jsou to role, které vyhledáváte, nebo prostě přišly samy?

„Já dostávám práci nabízenou, nevybírám si ji. Shakespeare je to nejvíc, to nejvyšší, co může herec hrát. To je jako když vy budete psát do Blesku, nebo do Respektu. U zkoušení takovýchto rolí vás někdo tři čtvrtě roku honí jako nadmutou kozu, dřete jako vůl, učíte se zpaměti sáhodlouhé texty, jste neustále pokořovaná, staví vás před něco, co už dávno umíte, a najednou zjistíte, že jste to zase zapomněla. Ve čtyřiceti šesti letech se prostě budete zase všechno učit od začátku. Znovu budete přesvědčovat lidi, co vám tu práci nabídli, že to umíte a že to zvládnete. To všechno skýtá práce s Martinem Hubou a na Shakespearovi. To je jako by mě někdo jako hadr úplně vyždímal a hodil mě do kýble plnýho vědomostí, a ty se do mě pak nasají. Je to neuvěřitelný zážitek, to vnímání obrovských příběhů, zkušeností, nové způsoby hraní a jevištní techniky… V mém věku je to pro mě obrovská možnost a šance posunout se někam dál."

Vraťme se ale k Románu pro ženy. Jak to budete všechno stíhat?

„Co je peklo, je generálkový týden, který je na Hradě. Poté, co herci dohrají, se všichni sejdeme nahoře a budeme zkoušet od jedenácti do pěti do rána. Já se celý tenhle týden vždycky od sedmi rozhýbu jako Oliver v Románu pro ženy. A neodmítl jsem to, protože si tam budu moct přece jen trochu odpočinout. Přece jen si po dvou a půl měsících zkoušení Shakespeara a s vědomím, co mě v noci zase čeká vražd a veršů, každý večer budu moct trochu odpočinout na jevišti, dobře placenej, a hlavně s fajn holkama při hře, která mě vcelku naplňuje dobrým pocitem. Je tam navíc skvělá muzika a lidi na to výborně reagují. Já se takhle vždycky naakumuluju Vieweghem a Markétou a Ljubou a dalšími, a pak si tu skvělou náladu půjdu – v dobrém slova smyslu – zkazit nahoru na Richarda."

Po loňské premiéře se vás ptali, jestli se podle vás jedná o úspěšnou diváckou komedii, a vy jste odpověděl, že na hodnocení je ještě brzo. Jak to hodnotíte s odstupem času? Stojí za to představení vidět?

„No to rozhodně! A já jsem zase takovej, že kdybych si to nemyslel, tak vám to neřeknu a klidně se z představení nechám i vyhodit. Někteří kritici možná měli loni jiný názor, ale tohle je Michal Viewegh, a ne Shakespeare nebo Turgeněv. Michala beru ve vší úctě, je to nejčtenější český autor, jeho knihy byly skvěle adaptované do filmu, a teď už i do divadla. Švandovo divadlo dělá i silné a velké tituly, ale tohle je představení pro pobavení. Myslím, že tam je opravdu dobré obsazení, frčí to dopředu, mě baví hrát to osm dní za sebou, je to pohlazení po duši. Má to svoji nepopiratelnou hodnotu, když si lidi odpočinou a přitom to není žádnej póvl. Je to prostě hezkej příběh podle hezkýho románu a tahle divadelní adaptace je podle mě opravdu zdařilá. Já na to ty lidi nemůžu tahat, ale vím, že rozhodně nebudou litovat, když přijdou. Pokud tam tedy půjdou s tím, že se chtějí pobavit, odpočinout si. A ne hledat chyby."

Myslíte si, že jste lepší než filmový Oliver Marek Vašut?

„Ne." (odmlčení) „Když bych se svlékl do půl těla, tak to poznáte hned, že nejsem Marek Vašut. To je jedna věc. Druhá věc je, že když se otočím z profilu, tak to je taky velká změna. A třetí věc je, že Marek byl ideální představitel Olivera a v pojetí Filipa Renče jako režiséra byl bez diskusí bez chyby. Já se s ním nemůžu v žádném případě srovnávat. Já jsem si tam našel svoje místa. Co se taky věku týče, problémů s prostatou a nočního čurání mi to funguje stejně jako hrdinovi. Jestli by to ale mohl hrát hezčí a charismatičtější herec, to už je k úvaze. Někdo by se určitě našel."

Docela často jste hrál a hrajete psychotické a šílené role. Je ještě nějaká, kterou byste si chtěl zahrát?

„Já hraju samý dobrý role, nevím, co bych měl ještě chtít víc. Hamleta jsem hrál, Richarda III. teď budu hrát, Mefista hraju, krále Oidipa hraju… Tenhle výčet skvělých rolí by mohl pokračovat ještě dlouho. Nemám důvod si myslet, že bych měl hrát ještě něco víc. Já jsem v tomhle naprosto spokojenej."

Tenhle rozhovor spolu děláme pro portál ProŽeny.cz. Jaká je podle vás ideální a krásná žena?

„Neznám ideální a krásnou ženu."

Tak to zkusíme jinak. Líbí se vám spíš za všech okolností upravené ženy, které stále nosí podpatky, nebo spíš typy, co vzhledu zase až tolik nedají?

„Vy jste mi teď dala dva extrémy, mezitím je ale dvacet dalších možností. Mně se líbí ty, které umí být elegantní a druhý den přijít ve sportovním. Umí se skvěle nalíčit a jindy přitom přijdou jen tak přirozeně krásné. A pak jsou ještě ženské, které jsou něčím minimálně zajímavé, a pro mě je stejně důležité to, co mají vevnitř."

Jakou vlastnost byste u ženy nesnesl?

(Dlouze přemýšlí) „Jsou ženy, které úplně nedbají na hygienu, nedbají, aby byly čisté a voňavé. Tak to nesnesu. Bohužel i takové existují, i když se tomu občas nechce věřit."

Jaké vlastnosti si u žen naopak nejvíc ceníte?

„Jak se znám, tak je úžasná každá, která se mnou vydrží dýl než hodinu. To už samo o sobě je něco tak obdivuhodnýho, že to ani nejde popsat. A nejobdivuhodnější je moje žena, která se mnou vydržela už osmadvacet let."

Kromě manželky máte taky dvě skoro dospělé dcery. Jak jste vy a vaše dcery zvládli jejich dospívání?

„Je to spíš, jak holky zvládly mě. Jedné je dvaadvacet a před měsícem mi utekla do podnájmu. I když... utekla… Žiju hodně osamělej život, většinu času trávím v ateliéru nad divadlem, domů jezdím spíš na víkendy. Ale Terezce jsem teď pomohl, aby mohla už žít sama. I když jsme spolu nebyli v dennodenním kontaktu, je to takový zvláštní pocit. S tou mladší jsme byli spolu teď nedávno jen tak venku. Ale obě jsou moc šikovný a skromný, nemůžu si na nic stěžovat. Terezka umí tři jazyky, skvěle se učí, mladší Julinka je víc po mně, takže tam to půjde asi jinudy než přes školy. Obě jsou ale vážně přitažlivý, vysoký ženský. Mají v sobě neuvěřitelnou ženskost. Terezka už má i docela vážnej vztah. Zatím jsme ale naštěstí žádnej problém neměli a myslím, že dneska je to hodně ojedinělý, obzvlášť u holek. Na to, jak otřesnej příklad ve mně měly, je to až neuvěřitelný."

Být slavný není ve vašem případě vždycky jen výhra, média vám nic neodpustí, po všem se ráda svezou. Kdyby vám bylo znovu patnáct a měl byste se s dnešními zkušenostmi rozhodovat, jestli chcete být známý herec, šel byste do toho znovu?

„V patnácti jsem ještě pořád chtěl být kosmonaut." (smích) „To rozhodování přišlo až někdy v devatenácti. A upřímně nevím, jestli bych do toho šel znovu. Kdybych věděl, že budu mít takové štěstí, jako v tomhle životě, tak asi ano. Souvisí s tím i rodina a to všechno, co člověk potřebuje okolo. Nevím, jestli bych chtěl být bohatší, být realitním makléřem a jezdit v super káře a každej pátek si vykropit hlavu do bezvědomí, zašňupat si koks a rozdat si to s pěti holkama, a pak zase od pondělku do pátku makat, abych na to měl. To by nebyl život pro mě. Když na to přijde, tak já si i takhle můžu koupit docela dobrý auto, a i když nevydělávám miliony, mám život bohatej dost. Za těch pětadvacet let jsem odehrál tisíce představení a zpětná vazba od diváků je mnohdy tak povznášející, že nevím, jestli bych to dokázal vyměnit. Leda by se srdce a duše daly vycpat prachama. V tom případě bych možná vyměnil. Ale já jsem spokojenej tak, jak to je."

Pro spoustu holek a kluků je vaše práce životní sen. Co byste jim poradil, než se vydají na konzervatoř a na divadelní jeviště?

„Hlavně by si měli uvědomit, že herectví je mnohem větší dřina, než si kdy dovedli představit. A je to celoživotní dřina. Pokud něco takového chtějí, tak budou celý život někoho dobíhat, nepoběží úplně vepředu. Občas se stane, že se dostanete na špičku, ale je to jen na chvíli, za chvíli vás zase doběhne někdo další a vy musíte dřít a dřít znovu a dál."

Co byste řekl svým dcerám, kdyby chtěly taky jít hrát?

„Řekl bych jim, co vím, a nebylo by to nic moc. Nemám jim co dovolovat nebo zakazovat. Snažil bych se je podporovat a předávat svoje zkušenosti. Ale sám vím, že tohle je tak deset procent toho, co potřebují. Mohl bych jim říct, co nemají dělat, aby pak nebyly zklamaný, ale kdyby byly po mně, což Julinka vypadá, že bude, tak by to stejně udělaly, aby zjistily, že to tak opravdu je."

V poslední době jste měl taky dost zdravotních problémů…

„No, musím chodit do servisu. Mám takovej tým servismanů, jeden se stará o výfuk, druhej o motor, třetí o karburátor. Musím jim věnovat dost času, protože jinak by mi tělo nefungovalo."

Máte vůbec ještě někdy čas spát? Kolik hodin spíte?

„Tolik, kolik mi prášky dovolí. Abych spal osm deset hodin, tak bych si musel vzít aspoň kilovej rohypnol."