Jindřich Čanda a Míša Nosková trénují neslyšící beach volejbalisty. Jak se chystají na deaflympiádu?

Jsou při tréninku neslyšících třeba jiné metody a mají tito sportovci dostatečnou podporu? O tom jsem si povídala s fitness trenérem a majitelem agentury Art Gang Jindřichem Čandou (42), jehož neslyšící svěřenci z beach volejbalového týmu pojedou hájit české barvy do Brazílie na deaflympiádu.

Novopečený otec ale se svou partnerkou, zpěvačkou Míšou Noskovou (39), připravuje i cvičební program pro ženy po porodu a těší se, až budou příznivější podmínky pro cestování, které je jeho vášní. V průběhu rozhovoru se k nám připojila i Míša a na vše dohlížela jejich šestitýdenní Jasněnka.

Vy jste během své trenérské praxe s trénoval lidově řečeno kde koho. Teď jste mimo jiné i s partnerkou kondičními kouči české reprezentace neslyšících. Jak se liší trénink neslyšících?

My se snažíme, aby neslyšící mohli trénovat s lidmi bez tohoto handicapu. Ostatně v dnešní době je populární inkluze. Jsou sporty, kde je omezení větší – ve fotbale nezakřičíte Vašku, nahraj! My trénujeme beach volejbalisty a ten na síti prostě neslyší, co by mu chtěl říct spoluhráč vzadu.

To je rozhodně deficit a v té profi sféře je to velké omezení. Nejde ale jen o to, že neslyší, ale zejména u lidí, kteří mají handicap odmala, je ovlivněno i centrum pohybu, stabilita a může tam být i mobilní omezení.

Jak probíhá trénink, jak se sportovci komunikujete?

Je to hodně o zvyku, ono není vlastně na první pohled ani zřejmé, kdo neslyší a kdo ano, člověk zvenku rozhodně nepozná, koho trénuju. Oni odezírají, ale musíte mluvit zřetelně. A pak zjistíte, že se vám znakovou řečí domlouvají za zády, takže je to i legrace.

Hodně z nich má naslouchátko, fungují výborně. Místo křičení se používají vibrace, např. dupání. Musí se vybírat i tréninkové metody, které nestojí na sluchové orientaci. Kdyby měli běžet za sebou a předbíhat se na povel, to nejde.

Vaši svěřenci, dvě dvojice mužů a jedna ženská, se nedávno kvalifikovali na 24. letní deaflympiádu, tedy olympiádu pro neslyšící, která se koná v květnu v brazilském Caxias do Sul. Mění se nějak příprava ve chvíli, kdy tým ví, že jede na deaflympiádu?

Ano, je to jiné. Mimo jiné i nastavení hráčů je jiné, rozšiřují se tréninky. Nejedeme jen kondici, ale i fyziologii, mobilitu. S týmem se pracuje jako s živoucím organismem, který má jasný cíl. Nesmíme přetrénovat, ale ani stagnovat.

Důležitá je psychika. Nedávno se například řešilo, že člověka ve sportu může ovlivnit i politické nastavení země, kterou reprezentuje. Odmítnout nastoupit proti ruskému týmu může ovlivnit postup týmu v tabulce, hrají zde roli dotace apod. Co se týče deaflympiády, vyřešilo se to „samo“ a Rusové nepojedou. Jinak se samozřejmě krom tréninku ladí i životospráva a zvyšuje se i suplementace pro regeneraci a rozvoj.

Jakou roli hrají peníze? Je pro sponzory zajímavý sport handicapovaných?

Já to vidím tak, že na jednu stranu je spousta lidí, kteří podporují právě handicapované. Ta výchozí pozice při žádosti o podporu je v tomto ohledu dobrá. Pro partnery je to tedy zajímavé, ale ač je to sport atraktivní, není tolik sledovaný.

A je to škoda, protože zrovna naši beach volejbalisté mají úspěchy. Jan Žídek mladší a Šimon Bambas byli například třetí na mistrovství světa. Což je úžasné. Zároveň se umístili na třetím místě v anketě Nejlepší handicapovaný sportovec roku 2021.

Pokud by někdo chtěl sluchově postižené sportovce finančně podpořit, co má udělat?

Ideální je obrátit se na předsedu Svazu neslyšících, Jana Žídka staršího, a probrat to s ním. V České republice není středisko, kde by se dalo fungovat s těmito reprezentanty a bylo to komplexní. Takové, kde by se mohly kvalitně připravovat (nejen) reprezentace neslyšících, ale i ostatní handicapovaní. Zároveň by bylo inkluzivní pro veřejnost a ještě by fungovalo jako chráněná dílna, kde by mohli pracovat částečně handicapovaní. Bylo by to multifunkční centrum pro všechny reprezentace, na kondiční přípravku, rozvoj, motoriku… Takový projekt byl rozjednaný, ale covid to zastavil. Teď se připravují v našem partnerském vysočanském fitness centru, kde mají zázemí nejen na sportovní výkony, ale i na regeneraci.

Vy ale netrénujete sám. Vaší asistentkou a trenérkou ženské beach volejbalové reprezentace je Míša Nosková, muzikálová zpěvačka a vaše partnerka.

Je to tak. Během covidu nebylo možné vystupovat, a protože je od školy zvyklá na tvrdý trénink, rozhodla se přeorientovat na sportovní odvětví. A trénuje ženský tým reprezentace, je i takovou jejich patronkou.

Přidanou hodnotou je samozřejmě to, že jde o známou tvář, ale především na profesionální úrovni provádí kondiční přípravu v beach volejbale. Má k tomu ideální předpoklady i díky své výšce (smích). Je trochu ironie, že perfektně sluchově vybavená zpěvačka trénuje částečně sluchově postižené.

Míšo, jaká cesta vedla od zpěvačky k profi trenérce?

Já jsem vždycky měla ráda sport a pohyb. Proto jsem se rozhodla rozšířit pole působnosti, doplnit si vzdělání a stala jsem se asistentkou kouče. Reprezentantky mají samozřejmě pevně stanovený tréninkový plán, ale baví mě vymýšlet nové cviky, zapojovat taneční prvky apod.

Chystáte se s týmem do Brazílie?

S malou Jasněnkou bohužel ne, ještě je malinká (v době konání rozhovoru bylo jejich dceři 6 týdnů – pozn. red.).

Vy se věnujete nejen neslyšícím, ale nově se zaměřujete i na cvičení maminek po porodu, které mohou cvičit s dětmi.

Je to tak. Sama končím šestinedělí a vím, že se tělo do kondice musí dostat postupně i jaké partie mě nejvíc trápí. Mě třeba hodně bolí záda. Chceme ženy motivovat, aby s cvičením nepřestávaly ani během těhotenství a dopřály si cvičení i po porodu. Takové, které zvládnou. Cvičení budeme převážně aplikovat jako online pořad, natáčet se bude z domova, ale i tady ve fitness centru. Kam se mimo jiné těšíme i na plavání miminek.

Jaké mýty kolem cvičení těhotných a žen po porodu byste chtěli vyvrátit?

Určitě například neplatí, že po devíti měsících těhotenství se má tělu nechat „klid“ dalších devět měsíců. Není naopak důvod necvičit.

V době před pandemií jste hodně cestovali a propojovali tuto vášeň s pomocí druhým.

Z nadšeného cestování po vlastní ose jsme přešli k šití zájezdu na míru na místa, která nejsou tak známá. Nejsme cestovka, děláme kulturní program, uspořádáme svatbu apod. Spolupracujeme s ministerstvy turistiky i ambasádami.

A mimo jiné spolupracujeme i s charitativní organizací Mary's Meals, kterou propagujeme a podporujeme. Ta totiž do oblastí, kde propukne krizová situace (v minulosti např. Bosna a Hercegovina, Haiti, Somálsko, Keňa a Jižní Súdán, Filipíny nebo Indie) dodává pomoc, jídlo, ale na projektech musí aktivně spolupracovat lokální obyvatelé a ještě se vzdělávat. Aby mohlo dítě dostat jídlo zdarma, musí přijít do školy a absolvovat výuku. A to jídlo vaří místní komunita. Je nám to sympatické, protože už v Bibli se píše, že když chceš někoho nasytit na jeden den, dej mu rybu, ale když na celý život, nauč jej rybařit.

 Jakým způsobem spolupracujete?

Působení této organizace kopíruje i naši působnost: severní a východní Afrika, Srí Lanka, Indie… My propagujeme poznávání a pomáhání – unikátním zážitkem je mimo jiné strávit den ve škole, kde Mary´s Meal pomáhá.

Na závěr se zeptám, jaký cestovatelský zážitek byl pro vás největší, nezapomenutelný?

Například noc v původním skalním městě v Tunisu, v původním obydlí troglodytů. A pak výstup na aktivní vulkán v Tanzanii.

Tanzanie patří ke krásným destinacím, kde neutratíte majlant.