Je jim třicet a už mají krizi středního věku. Co se to děje?

Co je krize středního věku, ví asi každý. Trpí jí všichni ti nespokojení padesátníci, kteří mají pocit, že jim ujel vlak, nestihli, co chtěli, a teď to musí rychle dohnat. A tak si zralí pánové pořizují mladé milenky, dámy zase zajíčky, mění vizáž, životní návyky, jednoduše se snaží být zase mladí.

Podobně nepříjemné pocity (byť trochu jiné a z jiných důvodů) prožívají ale i třicátníci. I oni trpí jakousi osobnostní krizí. Podle odborníků je to další nepříjemný dopad moderní doby.

Třicátníci se netrápí věkem, ale prožívají nespokojenost, pocit, že nestíhají, nezvládají, že jejich život není takový, o jakém snili. Podle studie, kterou zmiňuje britský deník Daily Mail, se takto cítí šest z deseti čerstvých třicátníků.

Jejich krize má několik rovin, ale všechny mají společného jmenovatele – mají pocit, že nezvládají plnit očekávání, která na ně kladou blízcí a společnost jako taková. Mají strach z toho, že zklamou nebo že už zklamali. A navíc ve věcech, které vlastně ani nechtějí, nejsou to jejich sny a představy, ale sny a představy jiných.

Jenže žádný z těchto tří diktovaných cílů není snadný a velmi těžko se kloubí dohromady. Nejhorší to je samozřejmě pro ženy. Tikají jim biologické hodiny, mateřství by tedy neměly odkládat, ale zároveň by neměly být jen hospodyňky, ale ideálně mít také snovou kariéru a dostatek financí, aby mohly být samostatné a nezávislé.

Ne, že by to dřív bylo zásadně jiné. „I v osmdesátých letech ženy obvykle po škole nastoupily do práce, vdaly se a porodily děti, jejichž výchovu kombinovaly s prací. A samozřejmě to řada z nich nedělala proto, že by to tak chtěly, ale protože se to od nich očekávalo,“ říká Elle Boag, psycholožka z birminghamské univerzity a vystihuje to i stav v Česku. Jenže dnes je to víc vyhrocené, cíle jsou čím dál vyšší a nedosažitelnější.

Už nestačí být jen pracující matka, nejlépe být matkou, která šéfuje sekci nějaké nadnárodní korporace, platí dětem soukromé školky a vyzvedává je v autě, které má cenu bytu. „Bohužel, dnešní doba nás nutí žít v extrémech. Lidé více plní očekávání druhých, řeší, co na to či ono řeknou ostatní, a sebe pak staví do role jakýchsi dokonalých robotů. Navenek mají vše, ale uvnitř je prázdno, smutek a trápení,“ říká terapeutka pro děti, rodiny a mezilidské vztahy Lucie Mucalová.

A tak se snadno stane, že třicátníci (tedy lidé ve věku, kdy se očekává, že už tohle všechno budou mít, nebo to bude na spadnutí) propadají panice, že to nestihnou. Že prostě nezvládnou, co se od nich očekává. Nebo už dokonce mají pocit, že pohořeli, a dostávají se do depresí.

Vše ještě zhoršuje představa o životě plném zábavy, úspěchu, dobrodružství a samých báječných věcí, kterou si udělali ze sociálních sítí. Vůbec netuší, že i život ostatních je často nudný, plný stereotypních povinností a rutiny.

A bohužel velmi často se nemají o koho opřít, protože vztahy, které navazují, bývají uspěchané (nemají na ně čas, protože budují kariéry) a nemají tu správnou hloubku. Vznikají často v prostředí internetu, kde komunikace funguje úplně jinak (povrchněji) než v reálném životě.

Zastavit tohle trápení není snadné, ale jde to. Musí jen přijít den, kdy si člověk uvědomí, že není důležité být perfektní, ale šťastný. „Je potřeba se ptát, co chcete vy, co dělá radost vám. Život podle očekávání druhých je past, která vás dříve či později zničí,“ říká Lucie Mucalová.

Tohle je to, co by měli všichni nešťastní třicátníci udělat. A pokud zjistí, že kravata jejich obleku, v němž budují kariéru, je škrtí, musí najít odvahu ji povolit.

Při výchově svých dětí by pak měli myslet na to, jak se sami trápili. Snažit se je vést ke slušnosti, zodpovědnosti, nikoli k dech beroucím výkonům. Nechat je žít jejich život, ne ten, který si pro ně vysnili oni.

Co myslíte, vážně je tlak na třicátníky takový?