Jarmila Johnová: O dvojím otroctví žen a čistém ovzduší

Jarmila Johnová je sympatická dáma, jejíž jméno je spojeno například s Chartou 77, hnutím Pražské matky (nyní Pěšky městem), se zákonem o přednosti chodců na přechodu a o svobodném přístupu k informacím.

Je to aktivní žena, která se ve veřejném prostoru pohybuje desítky let. Sama říká, že její aktivismus nejvíc ovlivnilo, když se stala matkou a chtěla, aby její děti dýchaly čerstvý vzduch.

Patří k účastnicím projektu Žena v zenu a spolu jsme si povídaly mimo jiné o tom, proč jako disidentka nemohla pracovat ani jako myčka nádobí, co říkali úředníci na to, když jim matky s kočárky přišly kázat o čistotě ovzduší, a proč je podle ní důležité, aby děti chodily do školy pěšky.

Vnímáte samu sebe jako aktivistku? 

To, že žiju v občanské společnosti, znamená, že by člověk měl volit a měl by se zajímat a reagovat na to, co se děje ve veřejném prostoru. Pro mě je tedy aktivismus ta realizovaná možnost se vyjadřovat, nepřímo spolurozhodovat, zapojovat se.

Toto slovo ale u nás má bohužel pejorativní konotace, a i proto jsem toto označení nikdy neměla ráda. Úřady aktivisty vnímají jako bláznivé potížisty, co se snaží něco radikálně měnit.

Kdy a zač jste v životě bojovala? 

Celé to začalo v šesté třídě, když jsem se postavila proti tomu, aby u nás ve škole byl zřízen internát. Moje pole působnosti je ale široké, já mám prostě potřebu se vyjádřit ke všemu, co považuji za důležité. Převažuje to environmentální zaměření, ale je to i ohrožení základních potřeb a ohrožení lidské civilizace, jak ji známe. Mluvím hlavně o klimatické změně, ale ono vše souvisí se vším.

A čeho se vám podařilo dosáhnout?

Nejvíc si vážím dosažených výsledků v oblasti dopravy. Také se nám podařilo spolupůsobit občansky, aby se do legislativy dostalo právo na získání informací, tzv. stošestka. Ono by k tomu došlo i bez nás, ale my (pozn. Jarmila Johnová a Pražské matky) patřily k prvním, co se toho dožadovaly.

V našem případě šlo hlavně o životní prostředí. Bylo totiž zcela evidentní, že ovzduší je znečištěné, ale informace o tom byly nepřístupné. Úřady nechápaly, proč to poskytovat, a nechtěly to dělat. Byla to výbušnina...

Jak jste toho dosáhly?  

Zpočátku jsem to požadovala v petici, kterou jsem zorganizovala ještě v rámci Charty 77. A jeden chartista mi zprostředkoval kontakty na mladé ženské, které se pokoušely o totéž. Byly to také disidentky, mladé ženy, které se pohybovaly kolem undergroundu a paralelní kultury.

Chtěly něco měnit a nebály se. Všechny byly matky a uvědomovaly si, jaký má životní prostředí vliv na děti. A tak jsme spojily síly. Mé současné kolegyně jsou na tom podobně. Určité věci si nemusíme vysvětlovat, i když jsou některé ve věku mých dětí.

Co patřilo v disentu k vašim aktivitám?

Byla jsem členkou Ekofóra, které založil Ivan Dejmal, pozdější ministr životního prostředí. Mimo to jsem dělala asistenční práce, fotila na demonstracích, psala jsem do bulletinu Ekofóra, přepisovala texty, aby se mohly šířit informace o Chartě apod. Člověk se tím zároveň něco dozvídal a pomáhal to šířit. Překládala jsem i do časopisů nebo knížku o ruském impériu. Udělala jsem si za totality státnici z angličtiny, tak jsem měla ten jazyk občerstvený. Překládám dodnes.

Jako maminka tří dětí jste měla problém najít práci. Co vám říkali jak důvod odmítnutí?

Důvodem bylo to, že mám tři děti a že jsem byla spojená s disentem. A vadilo to i u zaměstnání jako uklízečka. Můj tehdejší manžel ale třeba topiče nebo myče oken dělat mohl.

Když jsem zkusila třeba Českou pojišťovnu, protože jsem slyšela, že že tam jsou ekonomové vítaní, důvod odmítnutí mě překvapil. V podstatě mi řekli, že jsem stará. Bylo mi něco přes třicet, oni se zeptali na děti a následně mi řekli, že potřebují někoho, kdo bude pracovat a ne se starat o rodinu.

A paradoxně na pozice jako myčka nádobí mě zase nechtěli, že se nesluší, aby inženýrka Johnová myla nádobí. Takže vydělával hlavně muž, já občas něco překládala.

Jak se dalo uživit?

Žili jsme hodně chudě, ale v té době to bylo vlastně snazší. Všeho bylo málo a bylo to drahé. Ale komunita disidentů si velmi pomáhala. Když na konci měsíce peníze nevyšly, nenechali vás v tom. Věděli jsme, že hlady neumřeme.

Co se týče postavení žen v minulém režimu, zmiňujete tzv. dvojí otroctví. 

Tehdy to bylo opravdu vypjaté. Všichni museli pracovat. Na mě se u výslechu dívali podezíravě, že nepracuji, a přitom ti samí mě pracovat nenechali. Ženy měly ale šichty dvě. Byly vnímané jako méněcenné, vždy pracovaly, ale na nižších pozicích, a pak se očekávalo, že po příchodu domů samy obstarají celou domácnost a děti.

Držel se model, že muž rozhodoval a žena makala, dělala vše, od zašívání po pečení cukroví. O děti se také staraly ženy mnohem víc než muži. Dnes se dá mnoho věcí pořídit, tehdy bylo vše drahé nebo nedostupné. Žena pracovala od nevidím do nevidím, nebyla adekvátně finančně ohodnocena v práci a ani nebyla doceňovaná doma. Mužů, kteří by si cenili intelektu manželek, mnoho nebylo.

A jak na vás nahlíželi na úřadech, když jste přišla řešit znečištěné ovzduší? 

S Pražskými matkami jsme pravidelně zažívaly, že kdykoli jsme přišly na úřady, tak nad námi ofrňovali a měli z nás srandu. Co by se měly ženské s kočárky starat o kvalitu ovzduší nebo povolenou rychlost motorových vozidel? Ale to se změnilo!

Jak? 

Hodně! Rovnoprávnost v zaměstnání sice ještě není to pravé ořechové, ale třeba hodně neziskovek vedou ženy. A doma se to, minimálně v kruzích, kde se pohybuji, změnilo také výrazně.

Ale i tak se muži snaží udržet svou nadřazenost, což se jim úplně nedivím. Těžce nesou, že v poslední době nevědí, kde je jejich místo. Ženská může dělat vlastně úplně všechno, i když to má těžší. Chlap všechno dělat nemůže. Mám na mysli například péči o miminka apod.

Jak se podle vás změnilo postavení dětí? Říkáte, že režim na ně trochu kašlal...

Co se týče práv dětí, je snaha dodržovat směrnice nebo dokumenty OSN či EU, to se tedy formálně zlepšilo. I se víc diskutuje o tom, jak by mělo vypadat vzdělání. A řeší se víc i to životní prostředí.

Já si myslím, že jak děti vychováváme a milujeme, tak bude vypadat společnost. Podle mě jsou děti stále trochu zanedbávané, život se zrychlil a je na ně méně času. Já už tenkrát to, že nemůžu pracovat, vzala jako výhodu, že se mohu věnovat jim. A nechtěla jsem je moc dát z ruky, aby mi je režim nekazil.

Říkáte, že je znát změna v postoji k životnímu prostředí. Kde ji vnímáte?

Co se týče ochrany životního prostředí, vnímám už i u velkých firem (např. ČEZ) změnu rérotiky, možná jsou to jen povídačky, ale přešlo to do povědomí těch, co nejvíc rozhodují. Je potřeba, aby si lidé uvědomovali, co je potřeba měnit.

Politika se bohužel málo dívá dopředu a nedělají to ani lidé. Neuvažují, co bude za deset či dvacet let... I když už se dělají klimatické plány apod.

Ale mně vadí, jak se například politici pohrdlivě vyjadřují o dětech, které chtějí něco měnit. Například o středoškolském hnutí za klimatickou změnu nebo o té mladé Švédce. A říkají, že děti by neměly rozhodovat. Ale naopak bychom jim měli naslouchat! Děti nejsou vůbec blbé! Nejsou ovlivněné, mají otevřené myšlení a kladou úžasné otázky.

Máte nějakou osobní zkušenost? 

V projektu o bezpečné cestě do škol děti zapojujeme a je to úžasné!

Co se vám v rámci Pražských matek a posléze v hnutí Pěšky městem podařilo? Kromě přednosti chodců na přechodu.

Netlačíme na úřady, ale snažíme se o pozitivní kampaň, třeba aby rodiče nevozili děti do školy. Aby se změnil ten životní styl, který nás poškozuje. Jde o akci Pěšky do školy a funguje po celé republice. Děti se dozvídají o dopravě, souvislostech s životem, mohou si třeba napočítat, kam by díky ujitým kilometrům došly, ale i se učí navazovat kontakty, poznávat okolí apod.

Ideální by bylo zapojit tento projekt přímo do výuky, ale u nás se málo učí projektově.

Už vás berou na úřadech víc jako partnery?

Ano, je to čím dál lepší. Zvou nás i ke konzultacím apod. Je to posun k lepšímu, občané a občanky jsou bráni vážně.

Co byste vy osobně doporučila ženám ve veřejném prostoru?

Četla jsem nedávno příběh jedné světové chemičky, která radí, že kdykoli vstoupíte do místnosti, tvařte se, že vám to tam patří. I ona se setkávala s despektem. A není třeba cítit ostych, když přicházíte s novými myšlenkami.

Je rozhodně třeba trpělivosti, prohrát není žádná katastrofa, ale důležité je vytrvat. Dětem taky trvá, než se naučí chodit a mluvit, ale zkouší to každý den, každou minutu.

Co říká o aktivismu další žena v zenu, Michaela Efrati?