Článek
Při návštěvě tvých webových stránek člověka zahltí Hamlet. Není ho tam, a tedy i v tvém životě, trochu moc, nezastiňuje jiné tvoje činění?
„Už jsem se smířil s tím, že to tak zůstane. Jen v téhle sezoně má po světě čtyři premiéry. Hamlet se zkrátka vymkl, vede vlastní život a já teď dávám dohromady firmu, která se o něj bude starat. Právě proto, že se chci věnovat i jiným věcem.“
Takhle to skutečně trochu vypadá, že jsi se zasekl jen u Hamleta…
„To je jen zdání. Nedávno jsem dokončil nový muzikál, do kterého mě vyhecoval Robert Johanson, jenž je podepsaný pod novou adaptací Hamleta, jeho světovou verzí, která bude mít příští rok premiéru i u nás. Na rozdíl od některých zdejších divadelníků on má dojem, že se Shakespearem vycházím docela dobře, a společně jsme se podívali na Othella. Věc je už hotová, nahraná a jmenuje se Lago, protože do té postavy jsem se zamiloval. Konflikt, který je v originále kulturní a rasový, jsme přesunuli na náboženský a děj jsme umístili do jakési nadčasové současnosti. Othello v našem podání je muslimský velitel zvláštních jednotek na Středním východě, které jsou, jak víme z reálií, placené židovsko-arabsko-křesťanskou naftařskou klikou. Příběh se odehrává ve světě, kde se nevěra trestá ukamenováním. Dál snad mluvit nemusím. Pro mě to znamenalo hluboké ponoření do world music, do arabské hudby. Premiéru by Lago měl mít někdy v příštím roce, ale nic nás netlačí, nespěcháme. Ale protože do té doby ještě proběhnou Vánoce…“
Ano, vím, Vánoční zázrak, ještě jeden nový muzikál. Ale ten jsi psát snad nemusel. Skládá se z tvých starších písniček. Nebyl už tím pádem hotový?
„Dopsal jsem některé nové, a hlavně jsme s dramaturgem České televize Honzou Potměšilem napsali příběh, libreto. K tomu kroku mě inspirovala hudební divadla v Londýně, v New Yorku i jinde ve světě, která každý rok před Vánoci opustí svůj tradiční repertoár a uvádějí vánočně laděné inscenace. A když mám vánoční písničky, které jsou v mnoha domácnostech už stabilní součástí sváteční diskotéky, proč bych se měl nechat předběhnout někým jiným? Takže premiéra bude 30. listopadu.“
„Vidím kolem sebe spoustu famózních muzikantů, kteří buď třou bídu s nouzí, nebo hrají věci, které je nebaví, aby se uživili," říká Janek LedeckýFoto: Ivan Kahún
A konečně se dostaneš na Broadway, ale žel jen na tu zdejší, v Praze Na Příkopech. Proč tam? Proč ne v tvém domovském Kalichu?
„Tam já už ale tři roky nepatřím. Přestal jsem být spolumajitelem divadla, protože jsem neměl čas, ale ani chuť věnovat se dramaturgii, a přitom jsem s některými tituly nebyl spokojený. Chtěl jsem si také uvolnit ruce pro vlastní aktivity, s čímž souvisí i to, že se očekávalo, že každé moje nové dílo bude mít premiéru tam, ale já chtěl mít větší svobodu. Velikost scény je zásadní problém Kalicha.“
S hrstkou muzikálů v kapse, z nichž jeden objíždí svět, s tuctem vánočních trvalek na kontě, musíš se vlastně ještě pachtit?
„Nikdy jsem se nepachtil. Mě to naštěstí i bavilo a to trvá dodnes. A v hierarchii toho, čím se živím, vždy byly a jsou na prvním místě koncerty. To je pro mě vždycky svátek. Třeba teď s obnoveným Žentourem. Velká radost! Zároveň jsem ale vděčný Martinu Kumžákovi, že mě někdy v roce 1997 postrčil k divadlu. To byla výhybka, díky které jsem se naučil spoustu věcí, a otevřela mi nové obzory. Hamlet dovrší koncem roku čtrnáct set repríz, příští rok se bude hrát v Bukurešti, Tokiu a ve čtvrté premiéře v Soulu. Takže pro mě je spojený i s velmi příjemnou zážitkovou turistikou. Neznám lepší způsob, jak proniknout do kultury národa, zvlášť za asistence kulturní elity dané země, která se kolem divadel vždycky pohybuje.“
Ptal jsem se kdysi Chrise de Burgha, zda by mu jeden světový hit, jeho Lady in Red, stačil k dobrému živobytí, a on přisvědčil. Mohl bys i ty usnout takhle na finančních vavřínech?
„Myslím, že trochu nadsadil. Já to beru střízlivě tak, že si nemusím platit připojištění na důchod.“
Poslední desku jsi vydal v roce 2007. Nesvědčí i to trochu o oněch vavřínech?
„Zrovna máme roztočenou novou desku s Žentourem. A vedle toho pomalu připravuju materiál na vlastní album, které bych chtěl vydat příští rok a z něhož znám bezpečně zatím jen titul: Fifty Forever. Sweet 50 by taky nebylo marné.“
„Kdeco dokážu užít lépe než před dvaceti pětadvaceti lety. Zatím bych neměnil," směje se Janek LedeckýFoto: Ivan Kahún
Zmíněné webové stránky jsou milé, pravidelně aktualizované, přátelsky laděné k návštěvníkům. Ale co ta trpkost ve větě, že reedice tvých starších desek jsou v nedohlednu?
„To není trpkost, to je realita. K počasí taky nemůžeš zatrpknout. Výrobní práva patří firmám, kterým se reedice vyplatí, budou-li mít předobjednávku aspoň na tisíc kusů. To je u starších desek nereálné, takže se gramofonový trh, to, co z něho před zánikem ještě zbylo, dostal v této věci do jakéhosi začarovaného kruhu.“
Ze kterého jsi mu pomohl tím, že jsi na svůj web umístil všechny svoje nahrávky. Co na to říká tvé svědomí vystudovaného právníka?
„Ty písničky jsou tam jenom k poslechu, ne ke stažení.“
Mám ti doporučit nějaký software, který umí stahovat streamy?
„Nemusíš, znám ho. Samozřejmě jsem si vědom právní vachrlatosti toho kroku. Čekám, co to udělá.“
Budeš se hájit sám? Nebo to svěříš JUDr. Ledecké?
„To bych asi nesvedl. Zrovna nedávno jsem upravoval smlouvy, ještě k tomu v angličtině, a blahořečil jsem osudu, že jsem právničinu nemusel nikdy dělat. Nebavilo by mě to. Navíc to vyžaduje velkou pečlivost, spolehlivost a solidnost, a ani jedné z těch vlastností u mě rock'n'roll nedovolil příliš vyspět. A moje žena se právničině sice asi tři roky věnovala, ale už je z ní taky dávno venku. Teď se na plný úvazek stará o sportovní kariéru naší dcery. Právě jsou spolu na ledovci.“
Odpusť antisportovci neznalost: o jakou sportovní kariéru?
„Ester je v reprezentačním A týmu juniorských lyžařek a současně i juniorského snowboardingu. V snowboardovém slalomu letos v únoru vyhrála juniorskou olympiádu. Podle bodů světového poháru je ve svém ročníku momentálně nejlepší na světě. To jsou holt geny.“
Jaké geny?
„Moje v tomhle případě moc ne, i když divil by ses, že i ona za mnou tu a tam přijde a vyzvídá, jak se co hraje. A nevybírá si zrovna táborákové popěvky na tři akordy. Tuhle chtěla, abych ji naučil hrát Black Bird od Beatles, jindy zase Here Comes the Sun… Ale tam jsou to geny z druhé strany. Zuzka byla vrcholová sportovkyně, ale hlavně její tatínek, Esteřin děda, je náš slavný hokejový reprezentant. Nějaký Klapáč, co s Holíkovými rozsekal v devětašedesátém Rusy, ale to ti zřejmě nic neříká.“
Situace ano, jména ne. O synu Jonášovi vím, že hlavně kreslí, ale s hudbou taky koketuje. Knížku jeho komiksových stripů o Kiwim jsem měl v ruce, kdežto Ray Band jsem neslyšel. Nebo se už misky vah hnuly?
„Kreslí především v rámci studia na grafárně. Jinak ale hraje na kytaru, dvě hodiny denně do ní dokáže mlátit, píše písničky a už se spolu rveme i o čas v nahrávacím studiu. Ray Band hrál Davidu Kollerovi na padesátinách, vystupovali i na světovém poháru v ženském lyžování ve Špindlerově Mlýně. Nějak se mi to vymklo.“
Proč vymklo?
„Snažil jsem držet ho od muziky stranou, protože si uvědomuju, že na takovou kliku, jaká potkala mě, že jsem sám sobě šéfem a dělám jen to, co mě baví, je zhruba stejná šance jako na jackpot ve Sportce. Naopak vidím kolem sebe spoustu famózních muzikantů, kteří buď třou bídu s nouzí, nebo hrají věci, které je nebaví, aby se uživili. Ale pustil se do toho, nejdřív nenápadně, dotazy na nějaké riffy a akordy, až se to nakonec takhle rozjelo.“
Když jsme u vymykání: i medializace ratolestí se ti trochu vymkla, ne?
„Dlouho jsem je před médii bránil. Ale o Ester se dnes novináři zajímají víc než o mě, takže není co bránit. Hlavně se ale oba začali prosazovat ne tím, čí jsou děti – v určitých momentech to může být výhoda, ale z druhé strany je to pro ně jistě v mnohém těžší, protože, co si budeme povídat, spousta lidí mě nemůže ani cítit –, nýbrž tím, co sami dělají.“
Nová deska se tedy bude jmenovat Fifty Forever a oba víme proč. Padesátka na krku. Jak to neseš?
„Přijde až příští rok, tak uvidíme. Zatím se mi ale zdá, že si kdeco dokážu užít lépe než před dvaceti pětadvaceti lety. Zatím bych neměnil. Počkejme si, co budu říkat za deset let.“
