Jana Štrausová: Děti vyprávějí o věcech mezi nebem a zemí

Asi před patnácti lety se Jana Štrausová, tehdy učitelka v mateřské škole, poprvé setkala s tím, že některé děti vidí i svět, který je mnohým dospělým uzavřen, je pro ně neviditelný. Nastartovalo to její zájem o tento fenomén a otevřelo i její vlastní vnímání světa a věcí, které mohou být pro ostatní často nepochopitelné.

Kdy jste se poprvé setkala s dětskou vzpomínkou na minulý život? Jak jste v tu chvíli reagovala?

Poprvé jsem tuto informaci slyšela od 4,5letého kloučka, který mi mnohokrát vyprávěl o tom, jak se zabil v autě, když byl „velkej“. Stalo se tak poté, když jsem se zeptala, co že to nakreslil na obrázku. Zpočátku mi to připadalo téměř neuvěřitelné, neměla jsem slov. Jen jsem na druhou stranu obrázku napsala vše tak, jak mi vyprávěl. Nic jsem mu nevyvracela. Obrázků s tímto tématem nakreslil později ještě mnoho.

Konzultovala jste to s ostatními učitelkami? Setkala se některá s něčím podobným?

Ano, konzultovala. Je to ale již 15 let. Většina reagovala stejně: děti mají bujnou fantazii, nesmíš jim všechno věřit – nebo pošli je na nějaké vyšetření. Teď už vím, že děti si nejdříve člověka takzvaně naskenují. Nemluví o tom s každým.

Myslíte si, že poznají, že jste otevřená „alternativnímu světu“, a proto se vám svěří?

Nyní už asi ano, ale zpočátku tomu bylo spíše naopak. Do svých 35 let jsem žádným takovým neuchopitelným věcem otevřená nebyla. To právě děti mi přišly pomoci otevřít se novému vnímání věcí mezi nebem a zemí. Někdy v tuto dobu se mi také začaly vybavovat události z mojí minulosti a začala jsem vidět věci, které jsem nikdy předtím neviděla.

Když se vám dítě s takovou věcí svěří, řeknete to rodičům? Anebo za vámi chodí rodiče s tím, že něco takového od dítěte slýchají?

Ano. Právě rozhovor s rodiči byl také nedílnou součástí mého výzkumu v diplomové práci. Formou dotazníku jsem kromě jiného zjišťovala, jestli jsou projevy dítěte ve školce stejné jako doma. Rodiče ve všech případech potvrdili, že ano. Sdíleli jsme to společně a navíc mne ještě obohatili vyprávěním z domova. Tedy šlo o vzájemné sdílení.

Jak by měli rodiče v takové situaci reagovat?

Je třeba přijmout skutečnost, že děti vidí a vědí věci, které my dospělí nejsme schopni nahlédnout. Dítě většinou touží jen po sdílení svého vnitřního světa bez cenzury rozumu dospělých. Není třeba se nezvyklých projevů dítěte obávat. Bojíme se toho, čemu my sami nerozumíme. Stačí dítě jen vyslechnout bez jakéhokoliv hodnocení.

Vzpomínají si na takové věci jen hodně malé děti? Hraje ve vnímání „neviditelného“ světa roli věk?

Většinou vstupem do základní školy se dětem tyto schopnosti uzavřou, ale je to velice individuální záležitost a mám i opačné zkušenosti. Některým jedincům rozšířené vědomí zůstává bez ohledu na věk. Vidím to na meditacích s dětmi, které dělám od roku 2016.

Neobviňovali vás někteří rodiče, že to dětem podsouváte, že je ovlivňujete?

Naopak, rodiče byli rádi, že si můžeme předat své zkušenosti s dítětem a že je neposílám na žádné psychologické či psychiatrické vyšetření. Navíc jsem vždy reagovala až na vyprávění dítěte. Děti se totiž většinou doma chovají úplně stejně a rodiče sami mají obavy, jak by okolí na tyto projevy dítěte nahlíželo. Dítě jen hledá ucho, které je s důvěrou vyslechne a bere jeho výpověď vážně, chce si o tom popovídat. Jakmile ucítí třeba jen trošku náznaku nedůvěry či ironie, uzavře se a přestane o to mluvit.

Nemají tyhle zážitky děti spíš z televize, z internetu, prostě odposlouchané?

I tohle bylo součástí mého výzkumu. Dotazníkové šetření mapovalo život dítěte od prenatálního období – porodu – vývoje dítěte až po sociální vztahy v rodině. Zjišťovala jsem, jak dalece mohlo být tak malé dítě ovlivněno televizí či zda se události neodehrály přímo v rodině. Většinou byli rodiče sami udiveni, odkud to dítě má...

Napsala jste o tomto fenoménu nejen knížku, ale stal se i součástí vaší diplomové práce. Jak na téma reagovali pedagogové na univerzitě, nemusela jste ho za něco „schovávat“?

První klouček zasadil semínko mého tématu k diplomové práci, a jakmile dětí začalo přibývat, bylo pro mne rozhodnuto. Nebylo co schovávat. Vybrala jsem si okruh Respektování vývojových specifik v současné mateřské škole a na to jsem se zaměřila.

V knize uvádíte příběhy, které mají konkrétní náležitosti – děti si pamatují, kde v minulém životě žily, jak se jmenovaly a další detaily. Snažila jste se někdy tato fakta reálně dohledat?

Ano. V některých případech jsem se pokusila hledat nějaké nitky souvislostí vyslechnutého příběhu, ale nikdy jsem nic konkrétního, na co se ptáte, nenašla.

Stejně vás musely takové zážitky hodně ovlivnit...

Tyto zážitky tehdy zcela přehodnotily moje dosavadní vnímání. Děti nám mají předat poselství, že smrtí to nekončí. Také že když něco nevidíme, neznamená to, že to neexistuje. Dnes to mám podobně jako děti, které žijí ve dvou světech. A také o tom nemluvím s každým.

Pro někoho nepochopitelné schopnosti mohou mít i dospělí: Žena, která vidí do budoucnosti? To je Helen Stanku (42).