Jana Poncarová: U psaní Cyklistky jsem poslouchala jazz

Říkáte si, že je vám jméno Jana Poncarová (38) povědomé? Není divu, její články o zahradničení vycházejí u nás na webu pravidelně. Ona ale není jen novinářka, je to i uznávaná spisovatelka, autorka bestselleru Podbrdské ženy (2018). Letos jí vyšla knížka Cyklistka: Osud poslední baronky, která přibližuje osud Blanky, šlechtičny z rodu Battaglia. Víte, jaká hudba u psaní tohoto románu hrála a jaké psací rituály Jana Poncarová má?

Když se podíváme na váš profil na Wikipedii, získáme velmi rychle pocit, že jste psavec, psaní milujete, že je to váš život. Jak jste se k tomu dostala od studia politologie?

Máte pravdu, psaní mám ráda. I na politologii jsme dost psali. A četli. V tomto ohledu to byla dobrá průprava, navíc jak jen to šlo, chodila jsem na přednášky ze žurnalistiky nebo mediálních studií. Po škole jsem si našla práci a rychle o ni přišla – byl rok 2008, ekonomická krize. Začala jsem psát pro jeden časopis. Nějak to šlo, články otiskli. Viděla jsem, že psaním se přece jen uživit dá, když se snažíte, a byla jsem za to ráda, protože mě naplňuje.

Jste autorka čtyř románů a stovek článků i povídek. Máte psací rituály?

Článek se píše jinak než román. U obojího ale pomáhá vůle a disciplína. Když jsem psala první román, dost mě zajímalo, jak na to. Líbily se mi postřehy zkušených spisovatelů, kteří říkali, že si prostě musíte sednout a psát. Samozřejmě, článek napíšete za den, pokud máte podklady, ale román píšete měsíce v kuse, pak ho čtete, přepisujete. Najednou je z toho rok, rok a půl. V tomhle to pro mě byla výzva. Psací rituály ale asi nemám. Pomůže hrnek s kafem, předtím procházka na čerstvém vzduchu, občas hudba jako podkres. Při každém románu jsem poslouchala něco jiného.

To mě zajímá. Jaká hudba hrála u Podbrdských žen a jaká třeba u Cyklistky? 

U Podbrdských žen jsem poslouchala Marissu Nadler, na kterou mě přivedla moje lektorka jógy. Je to dost melancholická hudba. U Cyklistky jsem si přehrávala klasiku, třeba Kánon D dur od Pachelbela, ale taky jazz, který mám moc ráda. Nebo písničky od Laury Marling.

Mohla byste čtenářům své knihy představit? Jak jste našla jejich hrdinky a co by o nich měli vědět? 

Každý příběh je částečně založený na skutečnosti, na reálné hrdince. Vždy ale do příběhu vstupuje i fikce, jinak bych nepsala román, ale třeba životopis. A to – zatím – nechci.

Podbrdské ženy jsem v sobě nosila dlouho, hlavní hrdinkou je Emilie, moje babička, kterou jsem nikdy nepoznala.

Druhý román Eugenie se odehrává za první republiky a druhé světové války. Eugenie byla šarmantní hoteliérka, kterou jako mladou dívku provdali za bohatého staršího muže, svoji opravdovou lásku našla až na konci druhé světové války, ale nakonec bylo všechno trochu jinak…

Alžbětu v Alžbětě a Nině inspirovala moje druhá babička Miloslava, chtěla jsem zachytit její nadhled a laskavý humor.

U Cyklistky se předlohou pro protagonistku stala baronka Blanka Battaglia, náruživá cyklistka a nekonvenční dáma, která statečně nesla svůj úděl. Každá je jiná, všechny je mám ráda.

I když je každý váš román jiný, všechny mají společné silné a zajímavé ženy jako hrdinky. Kde je hledáte? A jak poznáte, že je příběh dostatečně nosný?

Děje se to náhodně, neplánovaně. Zrovna nedávno jsem seděla s jedním kamarádem a on si myslel, že hrdinky hledám tak, aby si román našel čtenáře, aby se prodával. Vůbec ne. Třeba Eugenii jsem si přivezla z cesty po USA, kde jsem se náhodnou setkala s jejím synem a on mi příběh vyprávěl. V tu chvíli jsem ale vůbec nepomýšlela na román. Jenže pak jsem na Eugenii pořád myslela, ptala se, jak to asi bylo, nemohla ji dostat z hlavy. Nedalo mi to…

Podobné to bylo i s posledním románem – s Cyklistkou. Viděla jsem zámek, zažila jsem tu zvláštní krajinu kolem Bratronic a pořád jsem se tam v mysli vracela, bylo to takové nutkání, které vyústilo v jedno odpoledne, kdy jsem seděla a psala první kapitolu románu. V knize je ale nakonec jako poslední.

Píšete ale i články o energetice a zahradničení... Máte dost pestrý rozptyl, neskáčou vám myšlenky od ředkviček k historii?

Ani ne. Mám to oddělené. Jsou dny, kdy píšu pro noviny nebo on-line magazíny, třeba i články o zahradničení, protože sama zeleninu pěstuju. Pak jsou dny, kdy vím, že dělám na románu, a s tím vstávám, s tím usínám. Je ale pravda, že pokud pracuju na novém románu, hrdinka s námi tak trochu žije. K dobru dávám historky, jak muži u večeře vyprávím: „Tak už se vdala.“ Nebo: „Už je na kole ve Švýcarsku.“

Působíte tak nadšeně, že se zdá, jako by práce byla zároveň váš koníček. Dá se u vás oddělit pracovní a volný čas? 

Myslím, že dá. Novinařinu beru jako práci. Psaní knih jako naplnění. Mezitím chodím ven, jak to jen jde. Na zahradu zrýt záhony. Nebo do lesa na dlouhé procházky. Taky ráda cestuju. Pomáhá mi to dívat se na některé věci s nadhledem.

V jakém smyslu? 

Cestování k životu potřebuju, i kdybych si měla udělat jen výlet do sousední vsi a podívat se na ni jinýma, novýma očima. Odpočívám při tom, poznávám – často i sebe sama. K mým nejoblíbenějším koutům zeměkoule patří Severozápad USA, státy Oregon a Washington, tamní příroda, tamní lidi. Dost se mi po nich stýská. Ale mám ráda i Česko, Evropu. Líbí se mi cítit se Evropankou, moct přejet hranice, být v Německu, v Itálii, v Portugalsku.

Nedávno jste vycestovala za vzděláním. Stala jste se studentkou angličtiny na Maltě. Co vás k tomu vedlo?

Láska k jazyku. Mám angličtinu ráda a čtu anglické knihy. Na Maltě jsem chtěla být zase na chvíli jen studentka. Holka, co ráno vstane, jde se učit, pak na kafe, číst si knížku, psát si do deníku. Bylo to krásných čtrnáct dní, ale utekly moc rychle.

Je pravda, že anglicky i píšete?

Ano, občas napíšu nějakou povídku v angličtině, samozřejmě s limity své slovní zásoby. Pro své přátele, druhoválečné americké veterány, jsem dala dohromady i pár básní a básnickou minisbírku Sparkles of Dust. Seznámila jsem se s nimi před více než deseti lety v Plzni při Slavnostech svobody, kdy si připomínáme konec války a osvobození americkou armádou. Bohužel, nedávno jeden můj blízký přítel, díky kterému jsem napsala vůbec první báseň do této sbírky, zemřel. Bylo mu 99 let a bude mi moc chybět.

Někteří spisovatelé jsou velmi sečtělí, jiní během psaní vůbec knihy nečtou, aby se nerozptylovali. Jak to máte vy? 

Pořád a ráda něco čtu. Zrovna teď knihu Dani Horákové O Pavlovi. Předtím jsem opět přečetla svůj oblíbený Pohyblivý svátek od Hemingwaye. Mezi mými oblíbenci je třeba i Remarque nebo Haruki Murakami.

Vaší poslední hrdinkou je baronka a hlavně vášnivá cyklistka a cestovatelka. Co vy a sport? 

Pohyb potřebuju stejně jako cestování, chodím na dlouhé procházky, jezdím na kole. Zrovna nedávno jsem si koupila nové na Tour de Battaglia – každoroční závod, který se jezdí na počest Blanky a jejího bratra Christiana.

V Alžbětě a Nině se odhaluje rodinná historie a tajemství. Jste spíš ta, co tají, nebo máte ráda, když nic nevyřčeného nezůstává a je mezi blízkými jasno?

Mám ráda jasno. Mluvit o věcech, s citem a respektem, sdílet je. U nás doma se často víc mlčelo, jako malá jsem to špatně snášela, myslím, že i proto, že jsem trochu přecitlivělá a některé věci si moc beru.

Na svém blogu se ptáte čtenářů, na co se těší. Na co se těšíte vy?

Zrovna dneska jsem svému muži v autě říkala, že přichází počasí, kdy se bude topit v kamnech, vařit čaj, číst si. Těším se na to. Ale taky se těším na procházky lesem, v každém ročním období voní jinak. Na psaní nového románu, který mám rozpracovaný. Jeho hrdinkou je pro změnu mladá dívka. A také se těším na setkávání se čtenářkami a čtenáři. Do konce roku mám naplánováno ještě pár besed, tak snad všechno vyjde.

Silný životní osud má i ruská vědkyně a šperkařka Olga Vondráková.