Jana Plodková: Na dítě se necítím!

Jano, jaro je tu. Těšila jste se?

Já obecně vůbec nejsem zimní typ, takže jsem se na jaro opravdu strašně těšila. Už jsem té zimy měla plné zuby. Na jaře vždycky mívám pocit, že něco nového začíná.

Rád bych se zeptal právě na vaše začátky. Než jste se jako malá dostala k herectví, tak jste v rodném Jičíně prošla řadou různých kroužků...

Nejdříve jsem chodila do Cipísku, který byl založen poměrně hodně přírodně. A když jsem tam jednou přišla v manšestrácích místo v teplácích, byl to problém. Manšestráky byly asi málo přírodní, i když vlastně byly po sestře. Byl z toho takový menší konflikt, takže jsem tam pak už nešla.

Následoval další kroužek...

Ano. Máme výbornou kamarádku Ivušku Petrovou, která kdysi v Jičíně vedla školičku tenisu. Tak mě k ní mamka dala. Ale ani to mi dlouho nevydrželo. Měla jsem takovou velkou těžkou dřevěnou raketu a já přitom byla docela útlá a slabá… Navíc jsem měla neustále třísky v rukách. Což mě přirozeně dost štvalo a nechtěla jsem tam chodit. A zrovna v den, kdy jsem se rozhodla tu hodinu zatáhnout, tak se máma šla podívat, jak to její dceři jde…

A potom jste už dostala k herectví?

Ano, naši už totiž nevěděli, co se mnou mají dělat, protože jsem to každý rok střídala. Pak Martin Zajíček otevřel dramatický kroužek. Mamina mě tam dovedla, on si mě vyzkoušel a nechal si mě tam. A od té doby se to se mnou táhlo.

Ale táhne se to docela hezky. Před dvěma týdny jste si šla pro sošku Českého lva za film Protektor. Jaký jste měla pocit, když jste ji přebírala?

Ono se to hrozně těžko popisuje. Myslela jsem si, že to bude hrozná euforie. Ale najednou, když jsem si pro cenu šla, tak to bylo takové normální. Moc mi to nedocházelo. Až když jsem si se Lvem sedla, začala jsem si to uvědomovat a dojalo mě to. Dostala jsem ocenění za odvedenou práci - a velmi nečekaně. Ten večer jsem si sice užila, ale tyhle věci jsou strašně pomíjivé. Druhý den už je to stejné jako před tím.

Takže to nic pro vaši kariéru neznamená? Nezačaly u vás zvonit telefony?

No začaly zvonit telefony kvůli rozhovorům a focení. Ale to je tak všechno. Zatím mě to pracovně nikam neposunulo.

Český lev ale není vaší první cenou…

To je pravda. Byli jsme s JAMU ve Varšavě na mezinárodním divadelním festivalu a tam jsem také dostala cenu za hlavní ženský herecký výkon. Vyhrála jsem ji za představení Zvíře.

Dnes večer běží na TV Prima už druhý díl nového seriálu Zázraky života. V jednom z rozhovoru jste tvrdila, že do seriálu byste rozhodně nešla, že tak špatně na tom ještě nejste. Co se změnilo?

Hodně jsem roli zvažovala. Konzultovala jsem to s Kateřinou Oujezdskou, castingovou režisérkou, ke které mám obrovskou důvěru. Právě ona mě dostala do Protektora. A co se týče Zázraků života, nakonec jsem si řekla, proč ne. Velmi mě přesvědčilo herecké obsazení – pan Ornest, Taťána Vilhelmová, Roman Zach, Igor Chmela, Veronika Freimanová…

Nelitujete toho?

Ne, teď jsem opravdu ráda, že jsem do toho seriálu šla. Navíc to téma je pro mě osobně také zajímavé, možnost umělého oplodnění řeší v dnešní době opravdu spousta párů.

Slyšel jsem, že musíte natáčet v bundách?

No je to pravda! Kolbenka, kde jsou ateliéry, je prostě stará továrna, kterou jen tak nevytopíte. Ale naštěstí je to tak, že chladno je jen v místech, kudy přecházíme. Tam, kde se natáčí, je už relativně teplo.

Říkala jste, že je vám problematika početí blízká. Tak co vaše dítě?

No moje dítě ještě počká! Ne z důvodu kariéry, ale spíše mého osobního. Já sama si totiž na to ještě nepřipadám úplně psychicky připravená. Je mi sice 28, ale opravdu se na to ještě necítím. Mám děti hrozně ráda, děti své sestry naprosto zbožňuju, ráda se o ně postarám, všechno. Ale abych já byla matkou? To opravdu zatím ne.

Myslíte si, že bez dětí ztrácí život smysl?

To vůbec nevím. Já si ten život zatím umím naplnit i bez dětí. Ale zase si nedokážu představit, že by to takhle mělo být pořád. Spíš si myslím, že přijde zlom, kdy mi to všechno jakoby dojde a začnu s tím něco dělat.

Na začátku prvního dílu Zázraků života se rozcházíte s partnerem, protože je váš vztah spíše kamarádský než partnerský. To samé se vám stalo i v soukromí. Už jste našla někoho nového?

No ono se to teď každou chvíli někde rozebírá - jednou jsem sama, jindy zase mám přítele, potom jsem jakoby odhalena na Českých lvech s novým partnerem - přitom to je můj nejlepší kamarád. Já teď ani nevím, co k tomu říct. Teď je to spíš takové otevřené…

Je to tím, že jste náročná?

Ne, to rozhodně ne. Je to spíše o té chemii, nějakém vzájemném poznání. Jde prostě jen o to někoho pravého potkat.

Je něco, co na mužích úplně nesnášíte?

Nemám ráda ufňukané a lhostejné chlapy, takové, co se rádi nechávají hýčkat. Já potřebuju naprostý opak. Jako žena se potřebuju o chlapa opřít.

Máte vy sama nějaké mužské vlastnosti?

Nevím, jestli se to v dnešní době dá považovat čistě za mužské vlastnosti, ale může to být třeba schopnost postarat se sama o sebe za jakýchkoli okolností. Možná jsem ještě hodně ironická. To bych řekla, že je spíše mužská vlastnost.

Co máte společného s hlavní hrdinkou Zázraků života Eliškou Diamantovou?

Určitě jistou dávku empatie a schopnost naslouchat. Občas se stará více o ostatní než o sebe. Také jsme obě docela razantní. Na druhou stranu bych se ve spoustě situací zachovala úplně jinak než ona.

V jakých?

To neřeknu, to diváky teprve čeká. Byla by škoda to říkat předem.

Jste impulzivní?

Někdy ano - v případě, že si myslím, že se jedná o nějaký druh křivdy nebo nepráva. Dokážu bránit sebe i ostatní. Hlavně při tom jedu na docela upřímnou notu, což moc lidí nedokáže vůbec snést.

Vy jste Lvice, takže jste často ráda středem pozornosti. Je to tak?

No, vzhledem k tomu, že mám ascendent ve Vahách, tak to není až tak úplně pravda. Někdy jsem ráda sama. Spíše bych řekla, že je pro mě charakteristické, že se neumím moc rozhodovat, všechno většinou dlouho zvažuju.

A teď trochu o kráse. Vaše vlasy prošly několika změnami – nejdříve jste byla blondýnka, potom bruneta a teď jste si nechala hřívu sestříhat. Co přijde dál?

Už bych měla jít jen dohola, ne? (smích) Já jsem ale teďka moc spokojená. Chtěla bych to ještě nechat trochu růst, tak uvidím, kam mi to vlasy dovolí, protože jim dávám při té práci docela zabrat. Kvůli Protektorovi jsem si nechávala narůst delší, aby je pak maskér mohl dál upravit. A po natáčení, když ty vlasy byly úplně zničené z barvení, jsem je musela dát ostříhat.

Obchody se začínají plnit jarní módou a vy jste známá tím, že se o trendy hodně zajímáte. Chystáte tedy útok na butiky s oblečením?

Ne, to vůbec ne. (smích) Samotná móda mě hrozně baví, přijde mi to jako další druh umění. Ale pravda je, že nakupuju velmi nerada. To musím mít JO náladu, abych šla něco vybírat. Rozhodně to není tak, že bych obcházela každý krám a lovila ty trendy vychytávky.

Jste na nějaké oblečení vyloženě ulítlá?

Já miluju kabáty a saka. Kabátů mám asi deset, těch sak asi pět.

A otázka na závěr: Postava herečky, kterou jste ztvárnila ve filmu Protektor, má zakázáno hrát. Co by znamenal zákaz hraní pro vás?

To si vůbec nedokážu představit. Zbylo by totální prázdno. A vlastně ani nevím, co jiného bych mohla dělat… Nic jiného by mě opravdu tolik nenaplňovalo.