Jana Frantíková: Má 12 dětí. Proč?

„Celkem dvanáct. Mám pět svých vlastních dětí a sedm pěstounských. Část z nich už ale dospěla a má své životy. Takže teď tu s námi žije naše vlastní devatenáctiletá dcera Bohdanka a pět přijatých dětí, tři -náctileté slečny a dva kluci ve věku devět a deset let.“

Takže i s manželem vás tady v tom malém domku žije osm? Jak se třeba ráno vystřídáte v koupelně?

„Dneska už je to dobré, protože holky jsou velké a obstarají se samy, a navíc odcházíme postupně, ne všichni najednou. Ale dřív jsme měli vše stanovené na minuty. Já tehdy byla schopná vypravit tři malé holky během dvaceti minut, a to včetně toho, že jsem jim všem zapletla copy. Ale nesmělo se nic nechat náhodě, všechno muselo být připravené. Navíc jedna přijatá holčička je postižená, velmi těžce snáší změny, a tehdy chtěla chodit jen ve svém oblíbeném oblečení. Jinak se hroutila a byl obrovský problém. Takže jsem každý večer musela to oblečení vyprat a ráno přežehlit.“

Teď jste zmínila postiženou holčičku. Vychovala jste nebo vychováváte víc handicapovaných dětí?

„Mám dvě holčičky, které neslyší. Ale ony vlastně všechny ty děti za sebou mají nějakou nestandardní minulost, takže o každém z nich se dá mluvit jako o dítěti s raným traumatem. Každé je něčím specifické a má nějaký svůj problém, s nímž je potřeba počítat a pracovat.“

Takže když to porovnáte se svými vlastními dětmi, které nic takového neprožily, jsou tyto děti na výchovu náročnější?

„Já bych to takhle neřekla. Ta práce není těžká, je jiná, a možná vlastně zábavnější. Tyhle děti vás nutí o věcech víc přemýšlet a také na nich mnohem lépe vidíte veškeré úspěchy a pokroky. Když se vám narodí zdravé, chytré a šikovné dítě, tak jen v podstatě očekáváte, že nebude mít v životě problém. Já si dodnes pamatuju, jak jsem cítila obrovskou radost a štěstí, když se jedna moje neslyšící pěstounská dcera v osmi letech naučila říct za sebou tři slova. S jiným osmiletým dítětem bych tuhle radost neprožila, protože s tím přece počítáte, že tak velké dítě umí mluvit. Dnes je té dívce sedmnáct, a přesto, že neslyší, se dokáže domluvit.“

Říkala jste, že vás tyhle děti nutí víc přemýšlet. Co přesně jste měla na mysli?

„Já vám to vysvětlím na příběhu. Když jsme si brali do péče Žaklinku, bylo jí tehdy šest let. Do té doby vyrůstala v dětském domově a k nám šla nejdřív na návštěvu. My ji vzali na nákup a já jí v krámě řekla, ať si vybere jogurt, jaký má ráda. Ona vyděšeně koukala a poprvé zjistila, že existuje celá řada jogurtů, různé druhy. Protože v domově měli prostě jogurt, ten dostali a snědli. Ona z té možnosti výběru byla naprosto šokovaná a nevěděla si rady. Pak se otočila a spatřila další regál s dalšími druhy. To byla absolutní krize, ona naprosto zpanikařila. A o tom to je, tyhle děti se leckdy učí něco, co běžně zvládají děti třeba o pět let mladší.“

Jaké to je, když k vám přijde nové dítě?

„To je velmi náročné období. Adaptační fáze trvá zhruba rok a pro mě jako pro matku je nejtěžší to, že musím dát pozor na to, aby se všichni cítili bezpečně. Nové dítě má za sebou nějakou minulost, kvůli které se dostalo k nám, do náhradní rodiny. Nezná nás, neví, jak to tu chodí, neví, zda nám může věřit, zda jsme hodní a podobně. Ty děti neumí vlastně ani moc žít v sociálních vztazích."

Co přesně myslíte tím, že neumí žít v sociálních vztazích?

„Třeba se mi stalo, že jsme přijali holčičku, a já pak podle zápachu v pokojíčku zjistila, že si veškeré jídlo schovává do batůžku a ten za radiátory. A nebylo to tím, že by ta dívenka předtím někdy trpěla hlady. Ale přišla z domova, kde nikdy nic nebylo jen její. Teď najednou měla své věci, tak si je schovávala. A stejně tak těžké je to i pro děti, co už tu delší dobu žijí. Ty nové sem přicházejí s různými zlozvyky, nejistotami, bývají sprosté, agresivní, berou těm stávajícím dětem věci, ničí jim je. Nebo už jen to, že mě hodně vyčerpávají a ostatní děti jim pak mají za zlé, že kvůli nim jsem tak unavená. Je potřeba myslet na všechny, nikoho nezanedbat, to je to těžké.“

Jak tohle zvládá váš manžel? Fakt, že má dům plný dětí, manželku, která je každý večer více než právem unavená?

„My jsme se brali v osmnácti, když jsme byli oba na střední škole. Já tehdy čekala miminko a měla jsem takový životní projekt, že chci mít hodně dětí. Můj muž měl zase projekt, že chce žít dobrodružný život. A s trochou nadsázky můžeme říct, že se nám to podařilo spojit. Ovšem musím přiznat, že ty naše první děti nás trošku zaskočily a manžela možná i víc než mě. Byl ve třeťáku na gymplu, což opravdu není typický tatínkovský věk. A teď, kdy je vlastně skoro o generaci starší než tehdy, tak ví, že už nikdy žádné malé děti mít nebude. Proto si to moc užívá. S kluky třeba znovu objevuje ten mužský svět, kdy jezdí tábořit, střílí z luku a tak. Navíc je velkorysý a není nijak přehnaně křehký, je to statečný chlap.“

Jste také někdy jen sami, jen vy dva?

„Rozhodně, tohle si hodně hlídáme. Každý rok jedeme sami dva na dovolenou. V běžném provozu pak občas jdeme na večeři, nedávno jsme šli do kina. Když se to děti dozvěděly, byly skoro ukřivděné, že nejdou s námi. Já si ale myslím, že děti by měly vědět, že ony jsou sice naše děti, ale maminka s tatínkem, to je vztah na celý život. Že ony jednou odejdou, ale my si společně zůstaneme.“

Fungujete tedy jako rodina, děti vám říkají maminko a tatínku, ale vaše nejsou. Čistě hypoteticky se mohou kdykoli přihlásit jejich biologičtí rodiče, a vy o ně můžete přijít. Nebojíte se toho?

„Když jsme se rozhodli pro pěstounskou péči, tak skutečně jen proto, že jsme chtěli někomu pomoct. My měli svých pět dětí a rodičovsky jsme byli nasyceni. Chtěli jsme přijmout děti, které nikdo jiný nechce, které kvůli svým problémům nebo postižením víceméně nemají šanci na žádnou jinou rodinu. A my víme, že jsme tady pro to jim pomoct, a že ve chvíli, kdy ta pomoc nebude potřeba, odejdou. My je doprovázíme jen pár let na jejich cestě životem. A vlastně kromě jedné dcery u všech ostatních dětí jejich biologické rodiče znám a s některými z nich se i stýkáme.“

Vy se stýkáte s lidmi, kteří vašim pěstounským dětem třeba ublížili? Jak dokážete s takovými lidmi vycházet?

„Já je vnímám jako lidi, kteří neměli tu šanci, jakou mají nyní ty moje přijaté děti. Řada maminek těch dětí vyrostla v ústavech, v dětských domovech nebo na ulici. Nikdo je nikdy neměl rád, nikdo je nepodpořil, nikdo se o ně nepostaral a nikdo jim neukázal, jak na to. A ony to teď také neumí. Ne protože by nechtěly, prostě tu schopnost nemají. Ony ty své děti určitým způsobem mají rády, stýská se jim, po nocích pláčou, ale nedokážou se o ně postarat, nikdo je k tomu nevedl. Já je vnímám jako lidi, kterým se ten život skutečně nepovedl, a rozhodně jim to nehodlám komplikovat tím, že bych na ně byla ošklivá nebo že bych jimi pohrdala.“

Říká se, že děti, které si prošly týráním, neprožily šťastné dětství, jsou doživotně handicapované. Je to tak?

„Jsou svou minulostí samozřejmě poznamenané, ovšem zároveň to jsou normální děti. Kdybyste jejich příběhy četli v knížce, plakali byste, přitom tyhle děti s tím normálně žijí a budou s tím žít celý život. Je to jen o tom, jak my jim dokážeme s jejich problémy pomoct. Protože některé ty zážitky a traumata mají skutečně hodně zasunuté. Třeba jedna holčička začala až v šestnácti letech mluvit o tom, jak ji tatínek honil s nožem v ruce, přitom do té doby neřekla ani slovo. Teď už jsou ale děti v jakémsi poklidu, jsou na startu nových věcí a my s nimi teď jdeme dál životem tak dobře, jak jen nám to jde. K úplnému uzdravení asi nikdy nedojde, protože každý v sobě máme nějakou křehkost a ony ji mají daleko větší. Jen se s tím musí naučit žít a bojovat s tím.“

Děti nejsou levná záležitost, a vy jich máte skutečně hodně. Jak pomáhá stát?

„Teoreticky je to tak, že pěstouni nemají vůči dětem vyživovací povinnost, tu má stát. V praxi to tak ale úplně není. Na dítě stát přispívá zhruba pět tisíc korun měsíčně, ale samozřejmě se to mírně liší podle věku dítěte a jeho zdravotního stavu."

Takže podle státu má dítě vystačit zhruba s pěti tisíci na měsíc?

„V podstatě ano. Takže já třeba na Jirku dostávám asi pět tisíc, ale teď jsem platila týdenní školu v přírodě, která stála přes pět tisíc. Obvykle je to tedy tak, že pěstouni na ty děti skoro vždycky doplácejí. Ale já to beru prostě tak, že to jsou moje děti, předem jsem věděla, jak to bude, a tak to je. Naposled jsme se o tom bavili s manželem před Vánoci, kdy bylo hodně výdajů. Já pronesla něco ve smyslu, že přece jen nás ty děti stojí dost peněz. Manžel se jen usmál a řekl: ,A za co jiného bychom ty peníze asi utráceli?'“

Vizáž: Katka Kolandová