Jana (25) byla v dětství zneužita. Dnes pomáhá obětem

Usměvavá krátkovláska pracuje jako fitness trenérka. Ráda cestuje, běhá, fotí a věnuje se tvůrčímu psaní. K tomu se připravuje na přijímačky na vysokou. Co ji přimělo věnovat se zneužívaným lidem? „Rozhodla jsem se projekt založit proto, aby další oběti věděly, že v tom nejsou samy a že se nemusí bát o tom promluvit. Také skrze něj chci upozorňovat na mýty a předsudky spojené s těmito tabu tématy,“ říká Jana.

Jaké mýty ohledně zneužití jsou nejčastější?

Hodně lidí si myslí, že znásilňují cizí muži, a přitom většina útočníka znala. Často je to člen rodiny, partner, kamarád anebo rodinný známý. A proto je potřeba o tom mluvit, a to bez přikrášlování, aby se to dostalo k co největšímu počtu lidí.

Co se vám tenkrát před patnácti lety vlastně stalo?

Byla jsem zneužitá v deseti letech neznámým mužem na chodbě domu, kde jsme bydleli. Stalo se to za bílého dne. Žádný křik, únos, cukrátka. Všechno bylo jinak, než jak si to lidi představují. Vracela jsem se ze školy a před naším domem stál u zvonků nějaký muž. Věděla jsem, že se s cizími lidmi nemám bavit, ale on řekl, že jde za někým konkrétním. Jméno jsem sice neznala, ale když mi pověděl, že je to vysoká blondýna, uvěřila jsem mu. Jedna taková u nás v domě totiž opravdu bydlela. Dokázal mě bravurně obalamutit.

To jde s dětmi snadno.

Když jsme byli v domě, začal mi říkat, jak jsem hezká a fotogenická. Že je fotograf a že zrovna bude fotit kampaň na koních. Že ale jízda na koních bolí a není to jen tak pro někoho – že to chce hodně výdrže. To bylo něco pro mě, jakmile mě někdo začne hecovat, nutně mu potřebuji dokázat, že zvládnu cokoli. Mám to tak dodnes. Vybral si zkrátka „vhodnou“ oběť…

Takže se to stalo přímo v domě, kde jste žila?

Ano, v mezipatře, vedle zamčeného nefunkčního výtahu. Já jsem to vytěsnila, takže si detaily moc nepamatuju. Vím jen, že jsem k němu byla zády a že to strašně bolelo. Říkala jsem si, že to musím vydržet, abych dokázala, že na to mám – že ze mě bude modelka v záři reflektorů. Jakmile přestal, řekla jsem mu, že se teda jdu zeptat mamky, jestli mi to focení dovolí. Už v tu chvíli mi ale došlo, že se právě stalo něco hrozně špatného a že to určitě rodičům říct nemůžu, protože jinak budu mít průšvih.

Nikomu jste to neřekla?

Ne. Rodičům jsem to řekla až nedávno – před založením projektu, protože bylo nezbytné říci to nejdříve jim, a pak až světu. Kromě nich jsem se ještě svěřila bratrovi a samozřejmě svému příteli.

Jak reagovali?

Samozřejmě to pro ně byl šok. Každý se s tím vyrovnával po svém a mám za to, že se s tím vyrovnávají dodnes. Až díky diskuzi na jedné „Živé knihovně“, kde díky Amnesty International mohu svůj příběh sdílet s dětmi i dospělými, mi jedna maminka desetileté dcery řekla, že si neumí představit, že by jí to dcera řekla až po letech. Až v tu chvíli mi došlo, že je to možná ještě horší než jim to neříct. Já na to nahlížela tak, že nebudu sobecká a kvůli vlastní úlevě přece nepřitížím rodičům. Nechtěla jsem, aby se cítili tak, že něco zanedbali nebo udělali špatně. Protože tak to rozhodně nebylo.

Proč jste se rozhodla o své zkušenosti promluvit veřejně? Co vás k tomu přivedlo?

K samotnému zveřejnění vedla spousta impulzů, ale vesměs šlo o to ukázat veřejnosti, jak může vypadat člověk, který byl v dětství zneužitý – úplně normálně. Že se z takového člověka nemusí stát lesba, která nenávidí muže a sex, jak si lidé často představují.

Nechtěla jsem mluvit jen o zneužití samotném, chtěla jsem mluvit i o tom, co se dělo potom. Co jsem prožívala, jak jsem vnímala samu sebe, jak jsem se chovala…

Jak? Mělo to na vaši psychiku velké dopady?

Na základce jsem byla hodně šikanovaná, a když jsem byla starší, chovala jsem se dost promiskuitně. Za což jsem se nenáviděla, myslela jsem si, že jsem úplně vadná, že takhle se přece oběti zneužití nechovají. Až díky psycholožce jsem si poskládala minulost jako puzzle a zjistila, že jsem se vlastně, vzhledem k tomu, co se mi stalo, chovala úplně standardně a že divná nejsem.

Neměla jste problémy s muži nebo třeba fyzickým kontaktem?

To ne. Problém ale byl, že jsem se k sobě chovala jako k hadru a navazovala špatné vztahy. Dnes mám ale už téměř čtyři roky stálý vztah, partner o všem ví a v mé práci mě podporuje.

Projekt „Stop tabu“ má pomáhat obětem zneužití. Jak přesně? 

Cílem projektu je jednoznačně pomoc obětem všech tabu témat, jako je znásilnění, šikana, zneužití i domácí násilí. Aby se o tom nebály mluvit. Aby věděly, že v tom nejsou samy, že se to skutečně děje v reálu, a ne jenom ve filmech. K tomu je ale potřeba osvěta – nejdřív se musí na podobné věci změnit názor široké veřejnosti. Až 58 procent lidí věří, že si oběť za znásilnění může do určité míry sama. To je nesmysl.

Kromě svého příběhu zveřejňujete i příběhy dalších lidí…

Ano, je jich opravdu hodně a z některých mě úplně mrazí. Už se mi sešlo přes 600 příběhů či „pouhých“ poděkování, že jsem jim pomohla svěřit se nebo vyhledat pomoc. A nejedná se jen o ženy, což je další typický omyl – zneužití bývají i chlapci a muži.

Jak na takové příběhy reagujete? V čem spočívá vaše pomoc?

Dělám, co je v mých silách, ale samozřejmě je odkazuji i na odborníky nebo různé organizace, které jim můžou pomoct dál. Jsem často první člověk, kterému se svěří, protože cítí, že jim porozumím.

Někdy je to hodně náročné, ale jsem neskutečně šťastná, že jsem se do projektu pustila. Dělám věc, která má smysl, a pomáhá spoustě lidí. A to je úžasný pocit, který vás drží v jednu ráno vzhůru u odepisování na e-maily.

A co vy, znáte nějaký případ zneužití z vašeho okolí?