Jan Révai: Znovu za mříže? Mám dobrou kontrolku!

Když se vám dnes rozbije auto, opravíte si ho sám?

„To bych už asi neuměl. Nemluvě o tom, že na to nemám ani potřebné nářadí. Jezdím normálně do servisu.“

A tam? Neplácáte se v duchu po rameni? Neříkáte si: Mohl jsem taky skončit tady, ale neskončil?

„Pochopitelně že z toho mám radost. A uvědomuju si to právě v situacích, kdy jedu třeba za kamarády, kteří u té profese zůstali, jen bez toho ironického podtextu, který cítím z vaší otázky. Dobře si například pamatuju, jak jsem taky mrzl v servisu jako oni teď v zimě. Není dne, abych si nepřipomněl, že za práci, kterou mám, můžu být vděčný. I když teď na natáčení taky občas mrznu.“

Nezávidí vám bývalí kolegové od řemesla?

„To nevím. Ale myslím, že kamarádi mi nezávidí.“

Tíhl jste odmala ke kreativnějším činnostem, nebo se ve vás probraly až v pubertě či po ní, když už jste byl nasměrovaný jinam?

„Odmalička jsem byl spíš dobrodružnější povahy. Možná jsem měl nějaké vlohy nebo předpoklady k umění. Hodně mě třeba bavilo kreslení, ale jinak mě to táhlo více ke sportu a k akčnějším činnostem. Ale právě díky sportu jsem se s koncem puberty dostal k tanci, který mi učaroval.“

Co si mám představit pod pojmem dobrodružnější povaha?

„Pořád jsem běhal někde venku v přírodě, odmalička jsem miloval koně, no a pak různé dětské hazardování, lezení po stromech, střechách a podobně. Občas docela nebezpečné věci. Párkrát jsem se opravdu dostal do situace, kdy šlo o život.“

Zůstaly vám tyhle sklony?

„Věkem a pak hodně dítětem se to určitě zklidnilo. Ale stejně – na koni jezdím dodnes, taky na motorce, výšky mě lákají, skočit si třeba padákem… Ne že bych byl expert přes zvěrokruh, ale přisuzuju to znamení, ve kterém jsem narozený. Vodnáři se vznášejí v oblacích.“

Proč jste šel na automechanika? Škola nepřipadala v úvahu?

„Gympl rozhodně ne, základka mě nebavila. Špatně jsem se učil. Chtěl jsem jít na truhláře, bavilo mě dělat se dřevem, jenže tam byl plný stav. Tak jsem šel na automechanika.“

A tanec vás tedy uchvátil na konci puberty...

„S tanečními. Odtamtud jsem rovnou přešel do tanečního klubu a začal soutěžit v latinskoamerických tancích.“

Dobře, ale od tanga je k extravagantním kreacím skupiny UNO, s níž bývá nejvíce vaše jméno spojováno, dost daleko. Ta vám vtrhla do života kdy a jak?

„Ještě v době, kdy jsem se věnoval společenskému tanci, někdy před dvacítkou. A dostal jsem se do ní regulérně přes konkurs. Nebyl jsem ale typický ,uňák´, vlastně jsem s nimi začal systematičtěji spolupracovat až na Drakulovi.“

Při letmém pohledu se zdá, že na UNO si zasedl démon alkohol. Vás nepokoušel?

„To se netýká jen UNO, i u herectví je to častý problém. Já jsem toho ale nikdy moc nevypil. Už proto, že jsem od dětství vždycky dělal nějaký sport, a to nejde dohromady. Aspoň mě by to omezovalo. Měl jsem tedy štěstí, že jsem se tomu nebezpečí vyhnul, a už to tak asi zůstane, protože mi to nic neříká.“

Považujete se dnes s klidným svědomím za herce?

„Uvědomuju si, že je to dnes moje profese, k tomu navíc profese, o které jsem nikdy nepředpokládal, že ji budu dělat. A jsem rád, že ji dělat můžu, protože když se podívám na počty vytížených a nevytížených herců v naší republice, je to důvod k vděčnosti. A taky k pokoře.“

Herectví vám přešlo až tak bytostně do krve?

„Nejsem ten typ herce, který by byl schopen zemřít na jevišti. Mám rád svůj život, své soukromí a rodina je pro mě důležitější než práce. Dokážu si tedy představit – i když doufám, že ta situace nenastane –, že když nezavadím o hereckou příležitost, půjdu klidně dělat něco jiného.“

Máte pocit, že už se proměnil typ rolí, které dostáváte? Že už jsou méně pohybové, fyzické, a více herecké?

„Sedíme na natáčení Gymplu s (r)učením omezeným, kde hraju tělocvikáře, což o něčem vypovídá. Je pravda, že velkou barevností ztvárněných charakterů se pochlubit nemůžu. Buď jde o postavy až romanticky kladné, nebo naopak až odpudivě záporné, ale nic mezi tím, co by roli přidalo na zajímavosti. Přijde mi, že zatím se moje obsazování odvíjí spíše od fyzična, hlavně ve filmu a v televizi. Ale v divadle jsem naštěstí od počátku, kdy si mě vybral režisér Petr Kracík jako Kristiana pro Cyrana, dostával role pestřejší a zajímavější. V litvínovském Docela velkém divadle se zrovna převtěluji do ženského těla a mysli. To je velká výzva.“

Tím knírem jste mě dost vyděsil, než mi došlo, že jde o masku. Sympaťák ten tělocvikář, kterého hrajete, asi není. Máte pro tu roli nějakou inspiraci v reálu, vlastního učitele třeba?

„Popravdě, on je to dost debil, ten učitel. Aby to nebyla další kopie postavy z Velmi křehkých vztahů nebo z Rodinných pout, chtěl jsem ho nějak odlišit. Vymyslel jsem si tenhle účes, knírek – a pak jsem si vzpomněl na maminku. Ona byla totiž reprezentantka v gymnastice, následně trenérka a pak učila i tělocvik.“

To si jistě ráda přečte, že jste se pro zápornou postavu zhlédl v ní.

„Samozřejmě bych byl nerad, aby to tak vyznělo. Měl jsem i jednoho podobného učitele. Ale pravda je, že máma mi poskytla inspiraci svým pedantstvím a drilováním, které si při hodinách neodpustila, a i dikci jsem si od ní částečně propůjčil. A ještě třetí zdroj musím zmínit: Billyho Boba Thorntona ve filmu Tělocvikář.“

Mimo divadlo je za vámi vidět dlouhá řada rozmanitých seriálů, pár televizních filmů, hrstka netelevizních. Bez ohledu na typ rolí, které jste v nich hrál, že by něco z toho opravdu zacloumalo českou kulturou, se říct nedá…

„Nebudu vám brát váš názor. Spolupracoval jsem na třech českých filmech a hrál v dalších pěti zahraničních produkcích. Ale přiznávám, že nevím, zda se ještě bude opakovat takové štěstí, jaké mě potkalo před lety s Rebely, kteří mě katapultovali do širšího povědomí. To si uvědomuju. Ale já stejně nejsem typ herce až za hrob, nedělám si iluze, že po jednom dobrém filmu se protrhne hráz se samými význačnými díly a já půjdu z role do role. I proto jsem rád, že můžu hrát v takovémto seriálu, který je pro mě jednak novou zkušeností a jednak – v čistém slova smyslu – prostě prací. A i díky tomu se považuju za spokojeného, možná dokonce nadprůměrně spokojeného herce. Byly doby, kdy jsem točil seriál a k tomu hrál dvanáct titulů v divadle. Dnes se to i mým přičiněním zredukovalo na šest inscenací. Moje priority jsou dnes jinde.“

Dá-li se věřit Wikipedii, máte nejen maďarské, ale přímo grófské kořeny. Dá se jí věřit?

„Věřit jí můžete, ale já vám to potvrdit nemůžu. Nikdy jsem se po tom nepídil. Pravda je, že jméno Révai nosili skutečně i nějací grófové, kteří vlastnili statky a polnosti. Ale na druhé straně v Maďarsku je podle mě jméno Révai pomalu tak běžné jako v Čechách Novák. Tak si to přeberte.“

Vy ale nejste János, dokonce ani Ján, vy jste Jan. Takže Čech?

„Ano, já jsem Čech, ale táta je Slovák. A maminka je sice Češka, ale narodila se v Djakově u Užhorodu.“

To jste zřejmě minimálně bilingvní a ve slovenských seriálech, kde se poměrně hojně objevujete, by vás nemuseli dabovat…

„Slovensky umím, i když rodilí mluvčí říkají, že když spustím, mluvím jako Maďar. Což je u nich totéž, jako když my řekneme, že někdo mluví jako Tatar. Ale přesto mě nedabují. Ve všech třech seriálech, které jsem tam v posledních dvou letech natočil, jsem hrál Čecha.“

Zdá se, že i ve vztazích preferujete Slovenky. Pročpak?

„Stoprocentně! Moje současná partnerka je Slovenka a i před ní bylo pár vztahů se Slovenkami. A proč? České holky to nerady slyší, ale podle mě v sobě Slovenky mají větší šmrnc. Snad je to dané větší blízkostí k Balkánu, který jim propůjčil temperament. Nevím… Koneckonců i samotná slovenština je hezká řeč, měkčí než čeština, takže u holek víc sexy.“

Mezi „pár vztahů se Slovenkami“ patřilo i vaše manželství. Je něco pravdy na spekulacích bulváru, že jste se rozvedl proto, že jste chtěl dítě a vaše žena děti mít nemohla?

„Víte, zaráží mě vůbec už to, že si berete bulvár jako zdroj informací. Moje bývalá manželka není Slovenka, jen dělá zpravodajku pro slovenskou televizi. A potom – vy si opravdu myslíte, že bych odešel od manželky proto, že nemohla mít dítě?!? Důvodem rozvodu byla moje současná partnerka, a ano, mám s ní dítě, ale jinak to byl rozvod z běžných příčin.“

Tankoval jste u oné benzinové pumpy, kterou jste jako šestnáctiletý loupežně přepadl, i někdy potom, nebo jste se jí od té doby vyhýbal?

„Na to téma jsem se zevrubně vyjádřil v pořadu 13. komnata. Natáčela se i na té pumpě. Od té doby, ale ani předtím, jsem tam nebyl. Hlavně ale jsem v tom pořadu řekl na to téma vše a už nemám potřebu se k tomu vyjadřovat.“

Ani kdybych se ptal na trochu jiné aspekty té věci? Třeba na to, zda vám ten delikt posléze nebránil v práci, kdy s vámi někdo právě kvůli němu nechtěl pracovat?

„Jestli se tak stalo, nevím o tom. A skutečně pojďme jinam.“

Já to ještě jednou zkusím, ale opravdu z jiného, obecného konce: na to, co jste provedl, zjevně pyšný nejste. Převažuje ve vás od té doby pouze tendence k dobru, nebo cítíte jakési puzení – slovy Hvězdných válek – k temné straně Síly?

„Mám docela dobrou kontrolku. Jednou dvakrát do roka se mi zdá stále stejný sen. V něm pro mě přijdou. ,Tak pane Révaii, půjdeme.´ A mně se hlavou honí myšlenky o tom, že je to tedy pravda, co se říká, že jakmile se člověk jednou dostane za mříže, vrací se tam znovu a znovu. Pokaždé mě ten sen vyděsí. Kdyby tedy nic jiného, tohle je spolehlivá brzda. A zkušenost, kterou ve vězení získáte, přináší takové ponaučení, že pak se snažíte nikdy nikomu žádným způsobem neublížit. Nepočítáte-li ovšem situaci, kdy člověk opustí manželku, což zřejmě ublíží jedné i druhé straně, ale za to se nechodí do vězení. Takže odpovím taky hláškou z Hvězdných válek: Ať mě Síla provází. Ale ne ta temná.“