Jan Čenský: Byl jsem idol a měl jsem z toho komplex

Co jste dnes v Ordinaci v růžové zahradě hrál? Nějaký závažný dějový obrat?

„Ani ne. Pořád se hádám s Danou Morávkovou, která hraje mou ženu. Na mé postavě je snad nejzajímavější povahový obrat, jaký absolvovala. Nevím… Sledujete to?“

Probůh, ne!

„Chápu, ono se to už pomalu nedá ani číst, natož se na to dívat. Před dvěma lety, když jsem do toho seriálu nastoupil, chtěli seriózního primáře, takový sovovský typ. Začal jsem to tedy hrát trochu jako Chudík. Po roce na Nově usoudili, že čestný a slušný lékař je nuda, a o sto osmdesát stupňů ho otočili. Začal jsem chlastat, spustil jsem se s mladou holkou, kašlu na své děti. A národ to prožívá. Byl jsem onehdy na jakési besedě v Poděbradech. Přivítali mě potleskem, ale jedna paní ve třetí řadě na mě zvednutou rukou důrazně zahrozila. Vyděsil jsem se: ,To je na mě? Proč?´ A ona odpověděla: ,Však vy víte!!!´“

Seriózní sovovský typ… Od jedné ženy, která to dovede posoudit lépe než já, jsem slyšel, že jste prý na rozdíl od některých svých kolegů „hezky zestárl“. Máte taky ten pocit?

„Děkuji za důvěru, ale doporučil bych jí, ať si zajde k očaři. Já naopak zažívám situace, kdy jde maminka, která si mě pamatuje jako hodně mladá, a svému děťátku mě ukazuje a říká: ,Podívej, to je přece ten princ, na kterého jsme se včera dívali.´ A dítě zvedá oči k tomu šedivému vrásčitému pánovi a vrtí hlavou: ,Ne, to není on.´ Zatím to sice jde, držím pohromadě, ale ten pocit, na který se ptáte, opravdu nemám.“

Děláte něco pro to, abyste ho aspoň částečně získal? Běhával jste přece…

„Běhával jsem, to ano, a snažím se i teď hodně hejbat, dokud to jde. S Prckem jezdíme hodně na hory, brzo začne zase tenis, volejbal, prkno na vodě…“

Tohle všechno se dá dělat s prckem?

„Někdy s ním, někdy sám. Prckovi už je třiadvacet a loni už vyletěl z hnízda, ale tahle přezdívka mu zůstala. S ním zažívám nejlepší pánské jízdy. Tak tohle vše pro to dělám. Když mi ale teď jedna dáma radila, že bych si měl konečně obarvit vlasy, abych neměl na hlavě tři různé odstíny, tak to jsem s díky odmítl. Na to sílu nemám.“

Když si vzpomínáte na své herecké začátky – a že byly hodně hvězdné! – vybavují se vám, jako by to bylo včera, nebo jsou zasuté někde hluboko v bezedné paměti?

„Jak kdy. Někdy mám pocit, že to letí opravdu šíleně. Potkali jsme se teď nedávno po hodně dlouhé době s Ivankou Andrlovou, a když jsme vzpomínali, tak čísla byla neúprosná. Desítky let! Přesto mi to mnohdy přijde jako blik. A ověřuje se to, co mi kdysi dávno říkali tehdy padesáti-, šedesátiletí lidé: Počkej po padesátce, to to teprve poletí! Měli pravdu.“

S jakými pocity se díváte na sebe sama ve věku osmnácti let, třeba ve filmu pro pamětníky?

„To tedy opravdu nemusím. Ne z důvodů nějaké zhrzené marnivosti, ale čistě z profesionálního hlediska. Vidím, co všechno bych dnes dělal jinak, ale ono to už prostě nejde změnit. Když se ale nedopatřením přihodí, pak zůstávám stát v němém obdivu k tomu, co svedou geny. Koukám na sebe a připadá mi, že na obrazovce vidím svého syna. Neuvěřitelná podoba.“

Syn taky hraje?

„Kdepak, syn je normální. Z maminčiny strany byly určité tendence. Vzala ho jednou jako hezké děťátko na nějakou reklamu. Namalovali mu očička, něco tam s ním prováděli, a on jenom zoufale pořád říkal, že už nechce, že chce domů. Naštěstí jsme mu to takhle hezky zprotivili.“

A připravili ho o možnost stát se idolem. To jste přece v jednu dobu byl. Nebo ne? Co je na tom zlého?

„Je to právě něco přes rok, co jsme se potkali s Michalem Peškem – jestli nás seshora poslouchá, tak to potvrdí – a vybavila se nám situace, jak nás po Zkouškách z dospělosti pozvali na sportovní den na jednom pražském hřišti. Před davem, který se tam na nás vrhl, jsme se museli schovat do dodávky. Seděli jsme tam, fanynky rumplovaly autem a Michal povídá: ,Ty vole, já si připadám jako člen Beatles. To je síla!´ Auto se houpalo a my si notovali: ,Trošku z toho jde strach, z toho davu. Ale je to příjemný.´“

No tak! Příjemný…

„Ale jde z toho i strach. Nemluvím o maličkostech, jako že jsem z tramvaje vystupoval i o několik zastávek dřív, jakmile přistoupila školní třída. Ale ten stav mě například ovlivnil i ve výběru dívek. Jednou jsem zažil situaci, kdy mi holka řekla, že jestli si myslím, že si přede mnou sedne na zadek proto, že jsem slavnej, tak se pletu. A od té chvíle jsem se začal bát oslovovat holky, které se mně líbily, a čekal jsem, která osloví mě. Přerostlo to až v hodně obtížný komplex. Takže on je idol a idol, víte…“

Komplexu jste se zdárně zbavil, jste čtyřiadvacet let šťastně ženatý. S fanynkou?

„Ne, s takovou paní Colombovou… tu taky žádný divák nikdy neviděl… a dokonce jsem si ji vybral já. Tedy, vybral… Zaujala mě, ale její nejlepší kamarádka mě varovala: ,Nedělej si nárok. Na tu nemáš.´ A to rozhodlo. To jsem tak nemohl nechat.“

Z maturujících studentů jste se přehrál do princů a pak…

„Žádné pak. Prince mám přišité na doživotí – pořád mi tak někdo říká, v klubu Amfora, někteří z kolegů… Jednou jsme jeli s partou na kolech, ženeme si to z vršku – a já najednou slyším: Princi! Tak jsem dupl na brzdu, někdo mě volá… Otočím se. To jen jedna paní volala na kolii. To jsou momenty, kdy se člověk postaví oběma nohama na zem.“

Role už ale pak nebyly zdaleka jen princovské.

„Určitě ne. Žádní Jasoňové. V tom se mi naštěstí nebezpečí zaškatulkování vyhnulo. I vraha jsem si zahrál. Ve Zdivočelé zemi estébáka.“

Právě! Jak se to přihodí, že se z filmového prince stane filmový vrah?

„To vám nepovím. Že by režiséři konečně dohlédli na dno mé duše a začali mě podle toho obsazovat? Každopádně můžu říct, že se takové role o hodně lépe hrají.“

Ještě jedna externí reference, už serióznější, zato méně lichotivá: ve vašem medailonku na Česko-Slovenské filmové databázi se píše, že dodnes těžíte z popularity dosažené v začátcích a jako byste nenaplnil očekávání. Co vy na to?

„Nevyvracím to. Je to možné. Z libeňského divadla, kde jsem začínal – tak jsme byli vychovávaní, angažmá v divadle na prvním místě – jsem byl víceméně donucen odejít, a pak jsem skončil na sedm let v černém divadle Ta Fantastika. Jezdili jsme po světě a já z klasického divadla i z natáčení na tu dobu vypadl. Potom už jsem nešel do stálého angažmá a zůstal jsem na volné noze. Zatím to funguje, ale stále jsem odkázán na to, zda mi zazvoní mobil a jaká nabídka přijde. Určovat si, co chci a co budu hrát, nemůžu. Tam zřejmě nastal zlom. Můžeme k tomu přidat i drobnější okolnosti: filmů jsem natočil pramálo, většinou jsem dělal v televizi.“

V tom medailonku se poukazuje i na srovnání se silnou generací vašich vrstevníků…

„Jistě, Ondra Vetchý, Lukáš Vaculík, Ivanka Andrlová, Tomáš Juřička a další… Někteří začali intenzivně točit filmy, jiní se cíleně rozvíjeli ve stálém angažmá. Víte, často se vyskytnou drobné mezníky, které člověka nasměrují i proti představě, jakou má. Dostal jsem například nabídku i do Národního divadla, kde jsme hostovali. Jenže podmínkou byl vstup do KSČ. A to jsem prostě nemohl. Kdoví, jak by se můj herecký osud odvíjel, kdyby tahle podmínka odpadla a já začal hrát v Národním.“

Co u vás rozhodlo, že jste se dal na herectví? Vím, že jste vrcholově běhal, vyučil jste se knihařem…

„Když to trochu zjednoduším, potřeboval jsem školu, kde se moc neučí, protože jsem se skutečně chtěl věnovat běhání. Na knihařinu jsem šel proto, že mě na konzervatoř, kterou jsem si pro ten svůj cíl zvolil – to mi vnukla moje němčinářka na základní škole s tím, že tam není matika, fyzika, chemie, nic takového, a navíc že mě prý na blbnutí užije, takže jsem pro tu školu jako stvořený –, napoprvé nevzali. Dostal jsem se tam až za rok, během kterého jsem se naučil od opravdových mistrů oboru vázat knihy, takové ty krásné, v kůži, se zlatou ořízkou. To mám v záloze, až mě vyhodí i z Ordinace.“

Vy byste to ještě uměl?

„Já si myslím, že jo. A je to krásná práce.“

Herectví ale přece taky. Když ho člověk vyfutruje navíc nějakým snem. Máte herecký sen?

„A víte, že ano? To nás vrací zase k divadlu. Moje první hostovačka, v prváku na konzervatoři, byla v Realistickém divadle na Smíchově: s Markem Ebenem jsme tam alternovali ve hře Till Eulenspiegel. Bylo to krásné představení, hlavní roli v něm hrál Honza Hartl a byl výtečný… a ta hra se už poměrně dlouho nehrála. Tak v ní bych si chtěl zahrát, teď už právě roli Tilla.“