Nezlobí, je jen hyperaktivní!

Pokud máte takového neposedu doma, asi jste museli předvídat, že jeho nástup do školy nebude jednoduchý. Ne že by byl hloupý, možná právě naopak. Často vás překvapuje širokým spektrem zájmů. Jenže u žádné činnosti dlouho nevydrží, neustále vyžaduje něčí pozornost, s ostatními dětmi se příliš nekamarádí a na to, jak je čilý, mu sportování zrovna moc nejde...

Pokud jste ve výše uvedeném odstavci poznali svého potomka, měli byste co nejdříve navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. Vaše dítě totiž možná trpí poruchou, jejíž názvy se mění (od lehké mozkové dysfunkce, zkráceně LMD, přes hyperaktivitu až k syndromu ADHD), ale podstata zůstává stále stejná: Dítě se nemůže pořádně soustředit, nevydrží sedět na jednom místě, pokud zrovna neleze na židli, tak se na ní alespoň houpe, a pokud chce něco říci, nevydrží čekat, až ho učitel vyvolá. A navíc - takové dítě nedokáže „odfiltrovat" rušivé podněty. Bzučící moucha či auto jedoucí pod oknem jsou pro ně stejně důležité jako výklad učitelky.

Kombinace obou těchto znaků (neustálé bezúčelné vynakládání energie a zároveň zvýšená námaha spojená se snahou se i přes tolik vnějších podnětů soustředit) malého školáka brzy neúměrně vyčerpá. Možná by stálo za to promluvit si s učitelkou, nastínit jí situaci, nejlépe i s diagnózou z pedagogicko-psychologické poradny, a přimluvit se za vhodný režim. Často by stačilo pět minut strávených na koberci vzadu ve třídě nebo kratičká přestávka s proběhnutím, a práce mu půjde hned lépe od ruky.

Dalším společným znakem těchto dětí jsou problémy s tělocvikem. Navzdory přebytečné energii, která z nich tryská, nedokážou často odhadnout například délku svého skoku či směr letícího míče. Hyperaktivita se totiž projevuje i poruchami motoriky, a proto děti s LMD často působí neobratně a nešikovně.

Hyperaktivní dítě se v kolektivu navíc často stává „černou ovcí". Jednak je „jiné", klidně si v lednu svlékne ponožky a jde domů naboso, na školní vycházce neustále zdržuje, protože musí prozkoumat každou kytku u silnice, vydává často podivné zvuky - a to stačí samo o sobě k ocejchování „divné" nebo „bláznivé", i když jinak se může jednat o jednoho z nejlepších žáků.

Vyjít s takovým dítětem není vždy jednoduché. Každému skáče do řeči, nevydrží čekat, vyslovuje příkré soudy a pro ránu také nejde daleko. Spolužáci se mu proto dílem posmívají, dílem se ho bojí a dítěti přibývá další zátěž. Protože i ono určitě touží po kamarádství druhých a trpí tím, že je odmítáno. Jenže i kdyby se rozkrájelo, nedokáže plnit tak svědomitě představy ostatních o správném chování jako jeho spolužáci. A kdo za to může?

Jednoduše řečeno: serotin. Tedy jedna z látek, které zajišťují komunikaci mezi neurony v mozku. Vědci už dávno přišli na to, že děti trpící hyperaktivitou tenhle neurotransmiter postrádají. A přitom právě ten vyvolává pocit zklidnění a pohody. Všechny tresty za nevychovanost a lamentace rodičů i učitelů tak ztrácejí smysl - dítě se zlomenou rukou také nebudete peskovat za to, že si nenakrájí oběd.

Hyperaktivní dítě potřebuje dostatek volného pohybu, ale pozor - v bezpečném prostředí. Musíte počítat s tím, že neustále běhá, skáče, často překvapivým směrem, ale zároveň je méně obratné a o to zbrklejší. O to víc se musíte snažit nabízet mu takový prostor, kde se mu nemůže nic špatného přihodit (pozor na silnice, schodiště apod).

Další podmínkou zdárného rozvoje je neustálá komunikace - takové dítě potřebuje nové a nové podněty, ale hlavně potřebuje někoho, kdo se mu plně věnuje. Možná vás překvapí, jakého pokroku dosáhne, když mu nabídnete dostatečně zajímavou činnost a především - budete ji dělat s ním.

Milí rodiče, přejeme vám hodně trpělivosti a radosti s vaším dítkem.