Článek
Nemoc může postihnout každého. A je jasné, že dlouhodobé chronické bolesti člověku na dobré náladě ani chuti do života nepřidají. Existují ale lidé, kteří si na chorobě postavili celou svoji existenci. Patří mezi ně i tchyně naší čtenářky Silvie, ze které se stal doslova „profesionální pacient“ – a otravuje tím život celé rodině.
„Moje tchyně usilovala o přiznání invalidního důchodu už od pětačtyřiceti,“ popisuje Silvie.
„Příčinou byly bolesti v zádech, které ale vždycky léčila jen stále se zvyšujícími dávkami léků. Hýbat se, cvičit, snažit se zádové svaly posílit? To není nic pro ni. Když po osmi letech skutečně invalidního důchodu dosáhla, přestala skoro úplně vycházet z bytu, jen občas na obstřiky páteře a pro další dávku tlumicích léků. Dnes, v pětašedesáti, tráví veškerý svůj čas doma v posteli, o nic se nezajímá, nemá žádné přátele. Oči jí zazáří, jen když se začne mluvit o nemocech. Takhle nějak si představuji Mozkomora z Harryho Pottera,“ líčí čtenářka.
Zobni si ibalgin!
Divné, ale je to koneckonců její volba, její život – mohlo by se říct. Horší je, že tenhle životní styl ovlivňuje celou rodinu. Jeden syn, Sylviin manžel, se z matčina vlivu vymanil díky tomu, že se brzy odstěhoval. Druhá dcera ale převzala životní styl své matky a vychovává v něm i svého syna. „Synovec jako dítě skoro nepoznal, co je sport, pohyb, výlety. Až teď, jako dospívající, si zaplatil členství ve sportovním oddíle – z peněz, které si sám vydělal,“ říká Silvie trpce.
Typ lidí, ke kterému patří Silviina tchyně, nehledá u lékaře radu. Co kdyby po nich chtěl, aby se nedejbože také sami aktivně snažili! Jediné, co chtějí, jsou silnější léky na potlačení příznakůFoto: Thinkstock
A tchán? Je zcela ve vleku své manželky. Jak to u nich chodí, to výmluvně ilustruje příhoda, kterou Silvie zažila při jedné z návštěv: „Byli jsme všichni v obýváku. Tchyně s bolestivým syknutím vstala z gauče s tím, že si jde pro ibalgin. Cestou šla okolo manžela, obrátila se na něj: Nechceš taky? Ale jo, řekl tchán a lup, hodil prášek do sebe.“
Nemoc jako smysl života
Proč někdo postaví svůj život na nemoci, navíc takové, se kterou by mohl ledacos dělat, jen kdyby trochu chtěl? Mnozí lidé se snaží vést aktivní a zajímavý život i s opravdu vážným onemocněním, třeba s rakovinou. Žijí naplno, i když jim jde o život. A někdo jiný to vzdá bez boje a svoji nemoc si doslova „pěstuje“.
„Ta paní má možná pocit, že nemoc je na jejím životě to nejzajímavější, nebo dokonce to jediné zajímavé,“ myslí si rodinná poradkyně Ludmila Jandová. A pokračuje: „Je to také dobrý způsob, jak manipulovat svým okolím. Nemocný člověk přece zasluhuje ohledy, nemůže se po něm nic chtít a nic od něj očekávat. Je to vlastně hrozně pohodlné.“
Jako si někteří lidé zajdou společně na dobrou večeři nebo na víno, jiní si navzájem nabízejí svoje lékyFoto: Thinkstock
Pomoc? Nežádoucí!
To, že tchyni stávající situace vlastně vyhovuje, potvrzuje i Silviina zkušenost. „V prvních letech jsem se jí upřímně snažila pomoci. Nabízela jsem jí, že jí zařídím vyšetření na špičkovém pracovišti – odmítla s tím, že by nezvládla cestu. Na každý návrh najde nějakou výmluvu.“ Co by tedy měla Silvie dělat? Při každé návštěvě na ni „padne deka“ z bezútěšné a naprosto pasivní atmosféry, která u prarodičů panuje.
„Zní to možná sobecky, ale pryč od nich,“ radí Ludmila Jandová. „Nelze nikomu pomoci proti jeho vůli, to platí všeobecně. Čtenářka by se měla zaměřit na svou vlastní rodinu. Nanejvýš může podpořit synovce, pokud o to bude stát.“
Také máte ve svém okolí Mozkomora? Jak to zvládáte?
