Jak vydržet s chlapem: Miláčku, stěhuju se k tobě 1

„Miláčku, stěhuju se k tobě! A od teď už budeme pořád spolu!“ Milé dámy, vám tyto věty možná připadají jako splnění snu, garantuji vám však, že pro 99 % chlapů je to ztělesnění noční můry. Zvlášť když tyto působivé věty pronášíte stojíc za jeho dveřmi vybavená třemi lodními kufry a objemným vakem plným líčidel a dalších kosmetických serepetiček. Méně okatým, avšak stejně nevhodným způsobem, jak se k němu nastěhovat, je rádoby „nenápadně“ zaplavovat jeho byt stylem občas „zapomenout“ podprsenku na stole, košilku zastrčit pod polštář a krajková tanga rozpustile zakopnout pod postel. Nehodí se to a může to způsobit nejeden trapas. Poradím vám chytřejší způsoby, jak dosáhnout svého.

Ne že by chlap nechtěl se ženou sdílet jednu domácnost, zvlášť když mu to skýtá jisté zajištění příjemného servisu (nějaký ten úklid, navařeno, sex takřka kdykoliv), ale většina žen má nepříjemnou vlastnost tlačit na pilu a do společného bydlení se příliš žene. Tím, že na život „na jedné hromádce“ chvátáte, ovšem škodíte samy sobě. Zbytečně se totiž okrádáte o tu příjemnou fázi vztahu, kdy po sobě toužíte, protože se nevidíte tak často, nejste si navzájem okoukaní, a když už se vidíte, chlap to nechce zkazit. Předvádí vám tedy tu část svého já, která je lepší, tj. má většinou dobrou náladu, snaží se, mluví na vás a občas vás i poslouchá, myje se, bere si čisté prádlo a krkání a prdění se snaží držet na uzdě.

Žít navždy jako singl je samozřejmě nesmysl. Člověk je tvor společenský a kromě notoricky zavilých starých mládenců, na kterých se podepsala výchova poněkud vyšinuté matky, i chlap touží po zázemí rodiny. Jen říkám, zbytečně pod jednu střechu nespěchejte. Dejte si čas poznat se, užít si fáze zamilovanosti a novosti, nekažte si to zabijákem každodenní rutiny a starostí s běžným provozem. Po měsíci je podle mě zkrátka příliš brzo, po pěti letech zase už moc pozdě. Když je vám spolu dobře a máte se opravdu rádi, vidím jako optimální dobu něco mezi jedním až dvěma lety, když je to déle, vztah vám může přezrát, až postupně tzv. vyhnije.

I když psychologové jsou v tomto směru benevolentnější. „Každý jedinec a každý partnerský vztah se vyvíjí svým tempem. Příliš brzy je tedy v momentě, kdy na společné bydlení nejsou vnitřně připraveni oba dva. Naopak, jestliže se společné sestěhování stane svobodným přáním obou partnerů, pak je ta správná doba. Může to být po měsíci nebo po několika letech,“ říká psycholog Mgr. Marian Bartoš.

„Může se stát, že partneři se obávají rizik, kterým by museli čelit v případě vlastního bydlení. Jestliže své obavy spolu neprobírají nebo je dokonce tají, může to být způsob, jak společné bydlení odkládat donekonečna,“ dodává psycholog Bartoš a já mu musím dát zapravdu. Týká se to především mužů, sám pár takových týpků znám. Jednu skupinu tvoří jedinci zklamaní životem a ženami vůbec, kde se od vás vyžaduje dlouhotrvající opatrná práce, aby dokázali znovu uvěřit, že ne všechny ženské jsou mrchy, které jim jedině zlomí srdce a vybílí byt i konto.

Mnohem horším případem jsou mamánci, kteří jsou zvyklí na tak dokonalý maminčin servis, že nemají jediný důvod, proč by se stěhovali někam pryč a ještě se trápili s placením nájmu či nedej bože hypotéky. Vytržení takového mamánka z lůna mateřské péče je běh na dlouhou trať, nezřídka korunovaný neúspěchem. Zadaří se, jedině když najdete spojence v jeho rodičích, kteří časem konečně prozřou a začne je děsit, že mají toho klacka ještě v pětatřiceti doma na krku a jen tak se nehne. Ze strachu, že ho budou muset živit ze svého nuzného důchodu, je možné, že přistoupí na spolupráci s vámi. Je třeba se domluvit, zejména s jeho maminkou a nenápadně, avšak důsledně a systematicky pracovat na jeho přesunu do nového domova. Když však jeho rodiče nespolupracují, čeká vás úkol těžký, a obávám se, že i marný. Zvlášť když má už jenom maminku, která ho ze strachu ze samoty manipuluje svými slzami a ze svých očí a laskavé péče ho nepustí. Zní to hrozně, ale tady mnohdy zbývá jen čekat na smrt této dobré ženy, kterou si mamánek ve svých očích naprosto zidealizoval a zbožštil. Být vámi, tak by mě ten předem ztracený boj nebavil, a raději se poohlédnu jinde.

Zatoužíte-li po společném bydlení a on se jaksi k ničemu nemá (vzhledem k obecné lenosti mužů a nechuti cokoliv měnit, zvlášť když má tak hezky vyřešené spolubydlení s kamarádem ze školy, že), nemůžete čekat, že s tímto návrhem přijde jako první on. Čest odvážným výjimkám, omámeným naivitou a nedostatkem zkušeností, co život se ženskou obnáší.

Míč je tedy na vaší straně hřiště. Ovšem s argumenty musíte přicházet postupně a musejí být rozumné. (Miláčku chci být pořád s tebou, opravdu není rozumný argument. Přeloženo do mužského vnímání to znamená jediné – budu tě mít pořad za zadkem, sbohem svobodo!)

Skutečně chytrá ženská ví, že chlap prostě musí mít pocit, že je to vlastně nápad z jeho hlavy. Tedy vše navlékne tak, aby si myslel, že vás ke společnému bydlení přemluvil on. Vy jste se sice trochu bránila, ale on je tak skvělý a neodolatelný, že jste nakonec kývla. Chápete, že…

Vyhlédnout si společně nový byt a do něj se pak nastěhovat, to je řešení asi nejlepší. „Takové bydlení má jednu nespornou výhodu. Oba partneři se mohou svou měrou podílet na utváření společného bydlení, pak se oba mohou ve svém bydlení cítit jako doma a společný domov není tzv. „můj“ či „tvůj“, ale „náš“,“ vysvětluje Mgr. Bartoš. Když tuto možnost nemáte, tak se většinou rozhodujete podle toho, kdo má lepší či větší byt, nebo vás přetluče argumenty, proč to u něj bude lepší. Takže, vy k muži, nebo on k vám? Obojí má řadu úskalí a vyjmenovat je všechny, to by byl náš Průvodce 100dílný. Podíváme se tedy jen na to nejzásadnější.

Když už tedy bydlíte spolu, neměňte se v nelítostného strážce kasy, šíleného Harpagnona, a ani nečekejte, že všechno bude platit jen on. Ve vztahu bez dětí by ani jeden neměl nijak výrazně doplácet na druhého (situace se samozřejmě dramaticky mění v okamžiku, když zůstanete na mateřské). Dohodněte se předem a jasně, kdo co bude platit. Na společná vydání si můžete vytvořit společný účet, na který bude každý z vás přispívat dohodnutou sumu. Nebo si platby můžete rozdělit stylem: já platím nájem a elektřinu, ty jídlo. Každý si však i nadále ponechejte i svůj vlastní účet a na něm mějte jen své peníze, se kterými si budete nakládat dle vlastní libosti. Věřte mi, že si tím ušetříte spoustu hádek a „zlé krve“.

To vše je základní minimum pro to, abyste se do měsíce, kdy jste překročili práh společného domova, navzájem nepozabíjeli. Ještě důležitější je ovšem zachovat si právo na soukromí a dopřát tomu druhému vlastní prostor. O tom už ale více v druhém díle našeho Průvodce.