Článek
To by sice bylo z jejich hlediska celkem fajn, kdyby ovšem se stejnou rychlostí, s jakou se dostavily společenské změny, došlo i ke změnám jejich genomu a jeho vnějšího projevu – povahy. Evoluce (prosazení se toho, co se vyplácí k přežití) je však velmi pomalá, probíhá v řádu desetitisíců let, a tak ještě nějakou dobu potrvá, než si ženské podvědomí uvědomí, že pověsit se na krk tomu jedinému pravému a s ním dožít až do (hořkého) konce se už dávno nevyplácí.
My muži si neseme své genetické břímě v tzv. syndromu Titanik (ochraňuj ženu, hlavně jí se nesmí nic stát, raději trp a zahyň sám). Deset tisíc let je již tato mužská vlastnost pro „přežití tlupy“ zbytečná, přesto dál a s naprostou samozřejmostí klesáme na dna oceánů a odcházíme s igelitovou taškou na ubytovny z vil, které jsme vlastnoručně postavili.
Na rozdíl od mužů, ve kterých přežily i geny proutníků a rozsévačů, přežily v ženách geny věrných partnerek toužících po hluboce zavázaném vztahu s jedním ochráncem. Promiskuita se totiž ženám historicky nevyplácela – muži do promiskuitních žen trvalou podporu neinvestovali a bez této podpory přežít nešlo.
Dá se tedy říci, že v ženách se dochovaly geny bránící jim v promiskuitě, v důsledku čehož žena o střídání partnerů moc nestojí, radši by jednoho pořádného a nastálo, mnohdy považuje opuštění partnerem za podvod a prohru, nikoli za získání volnosti k vítěznému tažení promiskuitní prérií.
My muži bychom se větší promiskuitě žen vůbec nebránili, odpadlo by takové to „jo, kamaráde, ta má toho svýho frajera, na tu zapomeň“. Ale bohužel, emancipace přinesla ženám svobodu, o kterou nestojí a která je staví do dilematu podobnému tomu, který zažívá muž, jenž na potápějící se lodi dobrovolně uvolňuje místo v záchranném člunu sedmdesátileté tetce. Kdyby chtěly, mohly by mít denně třeba deset sexuálních partnerů, ale ten prokletý vnitřní hlas jim to rozmluví a ony se dál vláčí s nákupem domů připravit krmi tomu budižkničemovi, který ji naposledy pohladil před půl rokem.
Ještěže jsem chlap. S tím, že nemůžu otrhat všechno to kvítí, které tu denně voní, se dá nějak vyrovnat. Ale vědomí, že všechny ty požitky jsou mi lehce dostupné, a já se jich dobrovolně a bezdůvodně vzdávám a říkám si proč, musí být k zbláznění.
