Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Simony:
Pane Hausmanne, prosím, poraďte mi. Já jsem už v koncích… To, čím jsme si museli s manželem projít a ještě stále procházíme, je šílené. V lednu tohoto roku jsme u porodu přišli o prvorozeného syna. Důvod, proč jeden den syn žil a druhý den již ne, se nezjistil, jen víme, že my s mužem jsme zdraví. Co se dělo pak, snad ani nejde slovy popsat. Půl roku jsem jen plakala, nemohla jsem dělat prostě nic. Můj muž se se ztrátou vyrovnával po svém: hodně pracoval a myslím, že se v sobě tak nějak zavřel. Když nepracuje, tak běhá, domů se vrací úplně zničený, moc nejí, strašně zhubl… Prý když běží nadoraz, tak to je jediné, co mu pomáhá se od naší bolesti odpoutat. Já to chápu a celou dobu jsem s ním, ale… Ale to je vše, co mezi námi je.
Manžel si se mnou vůbec nechce povídat, o tom, že bychom se pokusili o další miminko, což nám lékaři doporučili půl roku poté (prý je dobré to zkoušet spíš dříve než později), nechce slyšet. Já to na jednu stranu chápu, také jsem si prošla myšlenkami, že už tohle nikdy nechci zažít, ale postupem času se to změnilo v touhu to zkusit znovu, ale u něho ne. Nespíme spolu, nejsme spolu, žijeme vedle sebe. Zcela bezkonfliktně navenek, ale ve mně to už vře, moc ráda bych to zkusila. Už také nejsem nejmladší, je mi 33. Prosím, poraďte mi, jak manžela otevřít, jak mu pomoct, jak se posunout dál? Děkuji vám moc. Simona
Vážená paní Simono,
předpokládám, že když se v takto závažné a smutné záležitosti obracíte i na mě, prošla jste již odbornými konzultacemi s psychospecialisty, které zdravotní systém v takových případech nabízí automaticky. Neodkazuji vás tedy na ně.
Z historie podobných hrůz (synové padlí ve válkách…) se dá vypozorovat, že jediný lék, který aspoň částečně zmírní bolest, je čas. Na vaší straně je naštěstí ještě další lék, a to je naděje na dalšího potomka, která dávno ještě nezhynula a kterou se snažíte (zatím sama) rozdmýchat. Tu ale otvírá zase jen ten zatracený čas, který působí sice spolehlivě, ale u každého jinak. Váš muž asi potřebuje času víc. Možná ještě rok, možná půl, možná pět let. Vím – kdo to má vydržet? Navíc vy počítáte i biologický čas, ale co s tím jiného...
Manžel se domů vrací, trpí s vámi (ano, vedle vás), nedezertoval k jiné, kde by snáze zapomněl. Při všem smutku se vaše (a teď hlavně manželova) ztráta nestačila rozrůst o společné zážitky se zemřelým a vzpomínky na něj, které se vrací nejdéle. I v tom by mohla být naděje na to, že doba, kterou ještě manžel potřebuje k zacelení rány, by mohla mít dohledný horizont. Takže trpělivost. Jak sám to slovo nesnáším!
Někdy lidem v překonávání útrap pomohou příklady jiných, kteří si podobnou situací také prošli, z krize se vyhrabali a žili – byť s jizvou – dál, dokonce obohatili svět (Eric Clapton). Takové příběhy by se možná měly vašemu manželovi podsouvat, aby viděl, že řešení existuje, podařilo se to jiným, podaří se to i jemu. Za všechny třeba film Den pro mou lásku (1976) popisující obdobnou a snad ještě větší tragédii, než je ta vaše.
Dalším nápadem by mohlo být přerušení dosavadního a (zatím) nikam nevedoucího stereotypu: třeba odjet někam daleko na dovolenou a tam prožít něco jako výstup na Mont Blanc – myšleno obrazně, každý má hranici svého dobrodružství nastavenou jinde, povalovat se ale někde v písku před hotelem v Tunisku asi moc nepomůže. Zkrátka potlačit jeden zážitek jiným zážitkem, o což se ostatně manžel svými běhy nadoraz částečně pokouší. Celý výlet byste musela navrhnout i zorganizovat sama, dokonce podstoupit i riziko, že z něho sejde a peníze propadnou. V celkovém součtu ztrát to stejně bude zanedbatelná položka.
A až se to konečně zlomí k lepšímu (snad!), vzpomeňte na všechny biblické i básnické oslavy těch, kteří ve své víře vytrvali.
Víte, že při dlouhém truchlení nad ztrátou bližního může vzniknout závislost na žalu?
