Článek
Denisa se ptá: „Dobrý den pane Hausmanne, z Vašich odpovědí předpokládám, že máte již velké potomky. Zajímalo by mě, kdyby se vám v dnešní době narodily děti, přistupoval byste k výchově stejně? Měl byste stejné zásady, nebo byste se nechal ovlivnit dobou a současnými ,trendy', jako například děti a jejich přístup k internetu (profily na facebooku), ipady ve školkách, mobilní telefony k 5. narozeninám... Bál byste se více pustit děti z domu, nebo si myslíte, že na době nezáleží?"
Vážená Deniso, jen nerad argumentuji svým soukromím. Děti mám z konce osmdesátých let. Předchůdci Vámi zmiňovaných trendů se projevovaly už tehdy. Člověk je proti tomu bezmocný, a ani dnes bych to přes koleno lámat nemohl. Lze ale děti vychovat k takovým hodnotám, aby dříve nebo později pochopily nicotnost cetek, které jim dnešní komerční rozvraceči skutečných hodnot (za potlesku vládnoucích vlastizrádců) podsouvají.
Když mě můj otec opakovaně přistihl, že se nechovám podle jeho příkazu „Nečum na televizi, a raději si čti“, televizi demonstrativně vyhodil z balkonu – po vzoru básníka Hrubína. Tak daleko jsem nezašel, ale po jeho vzoru jsem strhl anténu s českými programy. Když děti už mermomocí chtějí sledovat brak, tak aspoň v cizí řeči. (Dnes obě dcery hovoří i čtou anglicky, německy a francouzsky.)
Při výchově k tomu, aby se jich brak pokud možno netýkal, jsem ještě měl na své straně mnohé pozitivní okolnosti, které však jednotná fronta (demokraticky volených!) kazisvětů dokázala zničit, a které (i Vám) dnes v té či oné formě při výchově chybí.
Tak například nedaleko od nás existovalo sportovní hřiště, kam jsem děti v raném věku (od 3–4 let) i s jejich vrstevníky vodil na první atletické krůčky a hry s balonem. To už neexistuje. Posametová radnice dala pozemek v plen místnímu spřátelenému developerovi, který jej zastavěl viladomy.
Ve stejné koprodukci radnice–developer byl bez náhrady stržen i kulturní dům, kde byly (nejen mé) děti kultivovány ve hře na flétnu, později přibyl klavír, zpěv a pohybová výchova, a kde „slavně“ před obecenstvem koncertovaly. (Před měsícem onen developer vztyčil na svém protiprávně nabytém pozemku Lavičku Václava Havla, čímž podal důkaz o „čistotě“ své duše.) Jiný vejlupek předělal tělocvičnu, kam děti chodily do Sokola, na restaurant…
Na začátku 90. let nebyli ještě z ČS rozhlasu (a dalších médií) odstraněni hudební (a jiní) redaktoři typu Jana Spáleného, kteří na rozdíl od těch dnešních národ a mládež kultivovali ke vkusu.
S mou vlastní – sportovní, vzdělávací a hodnotovou – výchovou mi tedy pomáhalo i okolní prostředí, troufám si ale tvrdit, že i dnes mají rodiče možnost určitý štít proti nevkusu a neprogramu nastavit. Nesmí ale litovat času a prostředků a alibisticky vše nechávat na škole.
I dnes může rodič (jako tenkrát já) s dětmi místo facebooku hrát doma šachy, dámu, karty, počítat domácí úkoly, učit je jazyky, hrát s nimi čtyřručně na klavír, brát je na lyže, na skály, na kajak, na orienťáky, vozit na volejbalové tréninky – a upřednostnit peníze na sportovní výzbroj, hudební nástroje, poplatky za hudební školu, výtvarku, členství ve sportovních oddílech. Vše ostatní počká…
Ono se to totiž člověku vrátí: Dodnes s dcerami hraji volejbalové a tenisové turnaje, závodím na běžkách ve stejném oddíle, jsme členové stejného horolezeckého klubu, utkávám i potkávám se s jejich „šamstry“ a vůbec s jejich generací – při sportu i na hudebních večírcích, kde se aktivně provozuje jazz.
Suma sumárum: Hlavně se nevzdat a podporovat činnostní trávení času. K tomu je ovšem nutná přítomnost otce. Samotná matka tohle zvládnout nemůže. Ta je naopak ráda, že děti „facebookují“ a nezlobí.
K druhému dotazu: Bál bych se (malé) děti pustit na neorganizovanou zábavu. Nejen ze strachu, čím tam načichnou, ale i proto, že jim to nic nepřinese.
Tak to vidím já.
