Článek
Helena (61) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Vážený pane Hausmanne. Jsem již starší generace a nevím, jak si povídat se svými vnuky. Jsou to samozřejmě moje zlatíčka (je jim patnáct a šestnáct, Ilonka je od Petříka ta starší). Jsou to hodné a hovorné děti a já bych jim tak ráda předala něco ze svých zkušeností, abych je uchránila podobných chyb, které jsem dělala já. Ale jako by je to nezajímalo a mluvily na mne, nadneseně řečeno, cizím jazykem. Nerozumím těm jejich „fejsbukům“, ale snažím se, a ony mě občas něco naučí, však také jen díky nim vám mohu poslat tento vzkaz. Ale ještě více bezradná jsem (a přiznám se, že mě to zaráží), jak otevřeně mluví se mnou, s babičkou, o soukromých vztahových otázkách, to za nás nebývalo. Vnučka se mě třeba zeptala na náš intimní život s manželem. A nejen, že je zajímá moje soukromí, ale také ony se mi svěřují se svými láskami, bohužel ale do takových podrobností, o které nestojím, například jak chlapec mé vnučky líbá. Nevím, je to v pořádku? Mám jí na otázky odpovídat, nebo se snažit převést hovor jinam? Mnohokrát děkuji za případnou odpověď, Helena (61).“
Vážená paní Heleno,
cítím se poctěn, že mne považujete za hodna vypořádat se s takto hluboce filosofickým tématem. Jak máte mluvit se svými vnuky vám ale neporadím, protože je to důsledek zanedbané příčiny, a to je vždycky svízel.
Jestliže o mladé generaci říkáme, že je jiná, je to jen eufemismus pro výraz „horší“. Takto si už stěžovali staří na mladé ve starověkém Římě, ale obávám se, že naše generace má pro své tvrzení dost důkazů. I my jsme „rebelovali“, ale kvalitou, jakou byl jazz nebo rokenrol. Drogy a postávání v davech na ohlušující techno-muzice kvalita není. Nám média za vzory předkládala Rychlé šípy a Vinnetoua, jim napudrované pseudocelebrity pochybného pohlaví. My jsme vyrůstali v úctě k autoritám, oni v úctě ke slávě a penězům, my jsme se báli facky a obušku, oni vyrůstají v bublině nedotknutelnosti, my jsme hovořili, oni esemeskují… Málokdo z nich by udělal naši maturitu, při tehdejších přijímacích kritériích na VŠ by dnes univerzity zely prázdnotou, což je nejobjektivněji vidět na tehdejších a dnešních výkonech nutných pro vstup na Fakultu tělovýchovy a sportu UK.
Vaším úkolem je zmírnit dopad manipulace, kterou dnešní společnost (vědomě už od školy) s dětmi provádí s cílem vychovat z nich tupé konzumenty komerčního nevkusu, kteří budou trávit volný čas v „kauflandech“. Dítě, které by s tatínkem počítalo příklady pro matematickou olympiádu, s maminkou hrálo čtyřručně na klavír, s dědečkem šachy a svou obec reprezentovalo třeba ve volejbale, by se sotva přehrabovalo v iPadech, který si koupit, ani by neutrácelo čas hrami na mobilu. Vaši vnuci už jsou bohužel dostatečně „preparovaní“ ve stylu moderního primitivismu, že je pozdě přihlašovat je do hudebky nebo do některého sportovního oddílu, poslední to ostrůvky normality pro děti v dnešním polosvětě. Bylo by to něco, co by je s vámi spojovalo. Hudba a sport (a spousta dalších klasických hodnot) generace sbližují.
Intimní otázky, jaké vám místo toho kladou, v pořádku nejsou. Nejen podle našich „zastaralých“ měřítek, ale i podle měřítek daných tisíciletou morálkou. Kdyby se vás ptaly ve stylu „babičko vyprávěj“ na to, jak to bylo dříve, a ta intimita z toho nějak vyplynula, mělo by to jádro přirozenosti. Takhle je to jen neslušné nabourávání se do soukromí v honbě za senzací, kterou pak budou vyprávět spolužákům. Ta neslušnost spočívá právě v tom, že v sobě nemají respekt k cizímu soukromí. Někdo se svou sexualitou rád pochlubí, jiný ne – a to je potřeba předem opatrně zjistit, abych nezranil. Kde se to mají ale chudáci dozvědět, když dnešní média je jeden velký paparazzi…
Neznám podrobnosti z vašeho života, takže můj soud bude možná nespravedlivý. Kdybyste ovšem vy dostatečně vštěpovala odvěkou hierarchii hodnot svým dětem, aplikovaly by možná ony tento vzorec výchovy na své děti a vy jste se dnes s vnoučaty mohla bavit aspoň o klasických hodnotách, které už ze své definice přemosťují generace. Právě tyto hodnoty však mají v dnešních médiích asi tolik podpory, jako měli protestanté po Bílé hoře, a tak poslední, kdo je může dětem zprostředkovat, je rodina.
