Článek
Muži vstupují do vážných známostí s mnohem příznivějším očekáváním, než jsou jejich dosavadní zkušenosti s ženami z předchozích vztahů. Tato nepoučitelnost je dána předobrazem žen, který muži vtiskla jeho matka. Ta ho měla jako dítě ráda, pečovala o něj a myslela to s ním dobře.
Nastavila mu tím velmi pokřivené zrcadlo reality toho, co na něj od žen číhá na seznamovacím trhu. Další pokřivené zrcadlo jeho vlastní osobnosti mu nastavuje mediální prezentace mužských vzorů, za které jsou vydávány pochybné celebrity, metrosexuálové a (feministkami oslavovaní) tak zvaní „moderní muži“, vykolejení z mužské role. Už dávno však ne klasičtí, obdivu a následování hodní morální hrdinové.
S tímto dvojitým handicapem nemají muži šanci nenaletět na iluzionistické triky žen, které amatérsky považují za skutečnost. Nepočítají s tím, že ženy se při námluvách vcítí do role okouzlující bytosti a zcela spontánně a automaticky dovedou zahrát to, po čem muži touží. („Žárlivé ženské nesnáším,“ pronese třeba snoubenka, která po svatbě rozehraje žárlivostní peklo.)
Muži nevědí, že žena, ať už jsou projevy její zamilovanosti jakkoli přesvědčivé, má stále zapnutý hledáček pátrající po hmotných rezervách a mapující nejen schopnosti svého muže v tomto ohledu, ale i schopnosti a postavení ostatních potenciálních nápadníků, za které je ochotna – bude-li si moci polepšit – svého muže kdykoli vyměnit. („Nemohla jsem vědět, když jsem si ho brala, že se z něj vyklube takový lempl. Nenechám děti umřít hladem.")
Na seznamovacím trhu se ženy staly mistryněmi v prodeji svých předností (i když jde mnohdy o velmi skrovnou nabídku). Velká většina mužů je nezpůsobilá detekovat špatné povahové vlastnosti, či dokonce psychická onemocnění žen ještě před sňatkem, jako citová nezralost, extrémní vypočítavost, egoismus, pocity ublíženosti, ukřivděnost, nepřátelství vůči mužům vůbec, hysterii nebo asociální osobnost bez základní struktury morálních hodnot. Jejich výběr probíhá podle jiných kritérií: „Člověče, viděls jeho nastávající? Ta má nejmíň pětky!“
Častým mužským omylem je i očekávání zvláštního vděku, pomůže-li ženě z nějakých problémů, potíží, bídy. („Když neměla práci, dva roky jsem ji živil, a teď na mě štěká kvůli zapomenutým narozeninám.“) Později k rozčarování mužů přistoupí i podhodnocování jejich zásluh o zaopatřování dětí, a to i ze strany (matkou poštvaných) dětí samotných. („Máš děti akorát na hraní. Všechno abych dělala sama.“)
Nepoučeného a nepoučitelného muže také zaskočí, že ženy jsou experti na vyvolávání pocitu viny. Zapracuje na sobě, chyb se dopouští již jen zřídka, ale proud výčitek neustává. Žena totiž intuitivně ví o mužově zranitelném místě a kam má výčitky a argumentaci zacílit. („Zas už kamarádíčkové a hory, na mě úplně kašleš!“)
Toto umění prověřily a k dokonalosti dovedly tisíce generací ženiných předků. Muži, kteří za každou ženou vidí svou laskavou matku, jsou proti tomu všemu zcela bezbranní. Matka však měla k muži diametrálně odlišný vztah od všech ostatních žen.
