Článek
Petra píše: „Dobrý den, zajímal by mě váš názor na řešení problémů v našem manželství. Jsme spolu s manželem přes 20 let, vychovali jsme dvě děti a prožili spolu opravdu moc hezká léta. Před pěti lety se ale manžel zamiloval do mladé kolegyně a dalo by se říct, že byl jednou nohou na odchodu. Nesla jsem to velmi špatně, psychicky i fyzicky jsem se hroutila.
Začala jsem navštěvovat psychologa a snažila se řídit jeho doporučeními. V tu dobu jsem také onemocněla vážnou nemocí, což manžela pravděpodobně ovlivnilo tak, že vztah s ní ukončil a snažil se dát naše manželství do pořádku.
Onemocnění se podařilo vyléčit a všechno vypadalo, že se vyvíjí jen k lepšímu. Byla jsem šťastná, že jsme opět celá rodina spolu.
Ale moje vnímání světa kolem se změnilo. Dala jsem na rady psychologa a začala myslet sama na sebe, užívat si toho že jsem zdravá, manžela jsem potom už nikdy nemilovala tak jako dřív. A myslím, že ani on mne. Večery trávíme každý v jiné místnosti nebo manžel s kamarády v hospodě, vycházíme spolu dobře, ale nespíme spolu. Jsme jako dva kamarádi. Chtěla bych odejít, radši být sama než takhle žít, ale on je proti, i když také neví, jak to všechno změnit... Co s tím?“
Vážená Petro, staré moudro praví, že prasklé prkýnko nesroste. Lidé se o to tisíckrát pokoušeli, podařilo se to jen málokomu. U vás prkýnko prasklo, když od Vás Váš (mimochodem vysoce charakterní) muž z nějakého důvodu odešel. Vaše následné psychické a fyzické hroucení prozrazuje jednu z možných příčin jeho dezerce (tedy kromě mužské touhy po „něčem jiném a mladším“). Tou příčinou je Vaše přehnané lpění na manželovi, které vneslo do vašeho vztahu asymetrii. Ta většinou vyústí v odchod méně zavázaného a lpěním otráveného partnera.
Říkáte, že už ho nemilujete jako dříve – to ale po dvaceti letech známosti může klidně pronést každý, takže prohlášení nemá výpovědní hodnotu. Z tohoto výroku ale plyne, že i Vaše erotická touha je menší, a tudíž se Vám nechce zaťukat u něj na dveře a vlézt mu pod peřinu. Usmiřování musí z těch dvou někdo zahájit. Někdo z nich musí nalézt sílu překousnout tu trapnost a takzvaně „přilézt“.
Možná si Váš muž říká, že on první krok udělal a „přilezl“, když jste byla nemocná, a teď čeká na krok Váš. Možná už o Vaše přilezení ani nestojí. Já vím, říkáte si „Proč bych měla přilézt zrovna já, která nic neprovedla?“ Jenomže jinak u vás zůstane tahle patová situace navěky, zvlášť je-li Váš manžel paličák. Moje rada tedy zní: „Přilezte za ním“ – a jestli Vás odkopne, budete mít sice jeden šrám na duši navíc, ale za to jasno v životě.
A jestli se Vám přilézt nechce, zbytečně jste se mě ptala – máte totiž jasno už dlouho.
