Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Mirky:
Pane Hausmanne, myslíte si, že je možné, aby spolu se smrtí rodiče „odešel“ i člověk, který tu zůstal? Má tchyně bohužel v jedenašedesáti letech zemřela před rokem a půl na rakovinu. Pro všechny to byla rána a velká bolest. Odcházela půl roku, manžel i nejbližší rodina s ní byli do poslední chvíle. Podařilo se totiž, aby skonala v domácím prostředí, což si ona, ale i můj manžel přáli. Můj manžel měl maminku moc rád, měli opravdu krásný vztah, a tak to pro něho bylo a je stále velmi těžké přijmout. A to je věc, která mě trápí.
Od té doby, co jeho maminka zemřela, je můj muž uzavřený v sobě, nereaguje ani na mě, ani na naše děti, a když už, tak podrážděně. Když není v práci, tak chodí po domě jako tělo bez duše, zavírá se ve své pracovně, kde si vyrobil dřevěný oltář, denně u něho sedí s rozsvícenými svíčkami... K tomu začal postupně přidávat různé rituály, prý díky nim přežívá. Nikdy se svým trápením nešel za odborníkem, o což jsem ho prosila. Slibovala jsem si od toho, že by se nám zase „vrátil“, ale on nikam jít nechce, že prý to musí zvládnout sám. A tak nejenže skomírá on, ale i naše manželství. A já mám o něho strach, upřímně nevím, co dál. Mohl byste mi poradit, jak k němu přistupovat a co dělat, aby se nám vrátil? Děkuji vám. Vaše čtenářka Mirka (35)
CHLAP PORADÍ SE SMRTÍ I S NEMOCÍ
Vážená paní Mirko,
se smrtí blízkého člověka bohužel může „odejít“, jak jste trefně vyjádřila, i člověk, který tu zůstal. Můj osobní názor by byl nepodstatný, kdyby nebyl podepřen příklady z klasiků (jiné nečtu), z nichž za všechny jmenujme komtesu Havisham z Dickensových Nadějných vyhlídek. A to ten její nápadník ani nezahynul, pouze zmizel... Společným jmenovatelem všech těchto tragických postav však bylo, že neměly adekvátní náhradu pro další smysl života a že neměly k dispozici odbornou lékařsko-psychologickou pomoc. To je od případu vašeho muže, který má úplnou rodinu a za rohem pět psychiatrů, odlišuje a v tom spatřuji naději. Bude ovšem nutné tyto záchytné body (řečeno s šachisty) vyvinout – a to není v defenzivě nikdy jednoduché. Pro situace, kdy se vám manžela nedaří dostat do péče odborníka, je právě tato rubrika jako stvořená. Ne že bych si o sobě myslel, že právě já nějakým nápadem spasím situaci, v níž ostatní tápou a o níž mám jen kusé informace, ale v diskusi pod článkem najdete přehršel názorů, z nichž byste mohla sestavit nějaké řešení pasující na další okolnosti, které znáte jen vy.
Kámen, který v podobě matčiny smrti vypadl z manželovy mozaiky života, byl sice (přehnaně?) veliký, ale pořád tu stojí dost dalších, možná větších a pevnějších kamenů, o které stojí za to se opřít. Jistě vám přijde líto, že manžel je neuznává za hodny podpory. Třeba nám ale neříkáte všechno, třeba byla jeho matka poslední záštitou před vašimi výčitkami...
Zmínil jsem se, že asi nejlepší taktikou je co nejvíce rozvíjet to, co je v jeho životě „normální“. Kromě rodiny je to práce. V jejím procesu není čas na oltář se svíčkami a toto období byste měla nějakým způsobem prodlužovat. On normálně vstane, nasnídá se, funguje v práci – a pak si teprve sedne před oltář. Dát mu tedy do cesty z práce nějakou překážku – vyzvednout děti, sama ho „potkat“ a někam zlákat, uspořádat rodinný výlet – zkrátka držet ho od oltáře co nejdále. A doma ho tam občas vyrušit i za cenu scény – třeba do jeho pracovny poslat děti s večeří nebo tak něco (nevím, jak to u vás chodí).
Nevíme ani o další možné terapeutické pomůcce – jestli měl nějaké koníčky a i ty hodil přes palubu. Kdyby je měl, třeba fotbálek s kamarády, bylo by záhodno získat na svou stranu jeho tým, aby ho přemluvil k návratu na hřiště. Jestliže žádné koníčky neměl, dopustila jste se chyby ve výběru partnera (Muže bez ušlechtilých koníčků nebrat! – M. Plzák) a já si myji ruce.
Nepíšete, jak dlouho se už u manžela krize z odchodu matky projevuje. Tyhle věci dovede léčit čas. Jestliže však v horizontu řekněme několika měsíců se manžel „nevrátí“, je zle, a každý, byť i partyzánský prostředek je posvěcen účelem. Jeden vede přes právníka – zjistit, jestli na stav manžela nelze napasovat nucenou léčbu. Druhý – dojít k psychiatrovi sama, vylíčit mu manželův stav, vymámit z něj léky a tajně je manželovi (po maryšovsku) přimíchávat. Tyto zoufalosti zmiňuji v naději, že inspirují nějakého diskutujícího k řešení, které bude pro vás přijatelné.
Zkušenosti s lidmi, kteří se nedokážou normálně vyrovnat se zármutkem, mají i Japonci. Vymysleli proto robota na truchlení.
