Článek
Čtenářka Veronika nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Dobrý den, pane Hausmanne, velmi si uvědomuji, že doba je zlá, ale možná právě proto o to víc v sobě řeším, jak se zachovat. V příštím týdnu nás čeká velké rodinné setkání u příležitosti 80. narozenin naší babičky (bude nás tam asi 20). Jako rodina jsme se shodli, že se potkat chceme, ale... To ale se týká mého tchána, on má na mnoho věcí úplně odlišný názor než já, což mně osobně nevadí, ale on ty názory velmi rád dává najevo, rád se poslouchá, a já se prostě nechci pohádat. Zvláště v této pohnuté době. V době covidu jsme se párkrát názorově střetli, a tak tuším, že by k tomu mohlo dojít i tentokrát. Já se tomu ale chci vyhnout. Poradil byste mi nějakou komunikační fintu, jak se vyhnout konfliktu? Bohužel vím, že ignorovat ho, nefunguje. Děkuji vám moc, Veronika.“
Vážená paní Veroniko,
jelikož patřím k té prý hloupější polovině dnešní rozpolcené společnosti, která je méně progresivistická, ale zato tolerantnější k opačným názorům, velmi dobře chápu, jak bolí být peskován za svůj vlastní názor, jak nepřístupní logické argumentaci jsou ti, kdož mají své přesvědčení v hlavě pevně ukováno a jak je těžké tyto svatě nadšené „provokatéry“ ignorovat. Jeden takovýhle – promiňte – blbec hravě zničí zábavu společnosti, na kterou se všichni těšili. Jednoduchá komunikační finta asi neexistuje – to už by dávno někdo zatnul tipec všem těm nesnášenlivcům, které slyšíme ze všech stran.
O tom, jak s nějakým názorem opatrně vylézt, bedlivě sledovat reakce těch, se kterými potřebuji vyjít, a v případě jejich rozpačitosti to rychle zamluvit a stáhnout, už píše nesmrtelný Miroslav Plzák, jehož velepravdy pro párové soužití samozřejmě platí i obecně. V mé (lezecké) partě každý, kdo si takhle „naběhne“, se automaticky zase stáhne, protože bychom ho víckrát s sebou nevzali. O hádky nemá nikdo zájem. Víme o výbušných tématech (covid, Fialobabiš, Ukrajina…), která vědomě neotvíráme. Máme dost jiných, nevýbušných (ženské…). To ovšem není případ vašeho tchána, který se už těší na publikum.
Můj osobní postup při jednání s názorově zabetonovanými samolibci je následující: Nejprve ho přiměji k uznání sebe sama za demokrata. To je snadné, demokraté jsou teď hrdě všichni. Pak z něj vymůžu souhlas s větou typu: „Jako demokrat mně tedy dopřáváš právo na můj vlastní názor, aniž bys mě za to ponižoval, nadával či obracel oči v sloup.“ Co jiného mu zbývá, než přisvědčit? A už ho máte!
Jestliže vás bude po těchto dvou ubezpečeních nadále za vaše názory urážet, máte už trumf: „Možná nemám pravdu, ale to je nicotné v porovnání s tvým faulem – lžeš o tom, že jsi demokrat a že toleruješ názorovou pluralitu.“ I na tohle mají demagogové svůj protiargument typu: „I názorová svoboda má své meze“ , kde meze si nedemokraticky osobují vytyčit sami, nebo „Nad takovým nesmyslem by se rozčílil každý“. Právě tím stavěním se za ty „každé“ si dodávají manipulátoři věrohodnosti. Zde by vám ale měli přispěchat na pomoc ostatní účastníci narozeninové oslavy s něčím jako: „Každý asi ne, já si také myslím to, co Veronika.“ Výsledkem by pak mělo být příměří ve formě: „Abychom neotrávili celý večírek, slibme si, že tohohle tématu se už nedotkneme.“ Na tuto dohodu se pak odkazovat vždy, když ji tchán poruší.
Pokud nemá dostatek elementární slušnosti, aby na smírné návrhy přistoupil, neměl by vám stát za hádku. S nevycválaným puberťákem se také nehádáte o názor. To by pak byla chyba na vaší straně.
