Jak to vidí chlap: Svým dětem nakupuje, zatímco já ho živím

Dita (38) se dostala do nepříjemné situace s novým partnerem a neví si rady. Proto napsala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz tento dopis:

Dobrý den, pane Hausmanne! Je mi 38 let, jsem tři roky rozvedená, mám sedmiletého syna a dva roky mám přítele, kterého si můj syn velmi oblíbil, a já jsem za to moc ráda. Tady problém není. Kde ho ale vidím jako hodně velký, je to, že přítel má dvě děti: synovi je 20 a dceři 17. To jsem samozřejmě věděla od samého začátku, nic jsme si netajili a byla jsem s tím srovnaná. Co mi ale začíná dost vadit, je to, že přítel neumí svým dětem říct ne. Kdykoli si písknou, tak běží cokoli zařídit, cokoli zaplatit (značkové oblečení, boty, mobily...), přestože zdaleka nevydělává tolik peněz. Ať to tak má, ale často se stane, že nemá na to, aby přispěl na naši společnou domácnost ani na nájem, ani na jídlo – už rok žije se mnou a mým synem. Několikrát jsem s ním mluvila o tom, že mi to takto nevyhovuje, že mu sice nemůžu a nechci mluvit do toho, jak to má se svými dětmi, a také to nedělám, ale to, že celou domácnost táhnu já, mi vadí. Chápu, že má děti, ale co naše „nová“ rodina? Vím, že vztah není jen o penězích, ale bylo by fajn, kdybychom na to byli dva. Myslíte, že se to může u partnera změnit? Děkuju moc za váš názor. Dita

Vážená paní,

nevyřešená minulost jednoho nebo obou partnerů se neblaze vine druhotnými vztahy jako červená nit. Vím, že svým názorem jen upevním svou pověst škarohlída na dnešní mládež a vzpomínače na to, jací jsme my byli vzorňáci. Ale upřednostňovat své zájmy nad zájmy rodičů jsme si nikdy netroufli, spotřební rozcapenost značkového oblečení se nás netýkala (džíny za 50 bonů nám vydržely deset let) a hlavně: kultura výchovy nás automaticky vedla k tomu, že nejpozději do skončení studií budeme stát na vlastních nohou – od bydlení po pracovní činnost. Jiná varianta nepřicházela v úvahu, spekulace o tom, že když rodiče vydělávají, já se můžu flákat, neexistovaly – myslím, že i zaváněly kriminálem…

Děti vašeho přítele jsou ve věku, ve kterém si i podle mých přísných kritérií podporu rodičů zaslouží. Na tu podporu ale musí čekat – zvážení její velikosti a formy je plně na rodičích a děti mohou být šťastné, že se rukapáň tu a tam otevře. Ne aby si pískly a dostalo se jim všeho, čeho se jim zamane, bez ohledu na finanční situaci rodičů, ve vašem případě bez ohledu na nové okolnosti života otce.

Ptáte se, jestli se to může u partnera změnit. Těžko – vybrala jste si ho mj. i pro dobrácké prvky jeho povahy a nejde, aby dobrák byl na někoho hodný a druhému neustoupil. Dobrák ovšem funguje i tak, že když nemůže vyhovět všem, vyhoví tomu, kdo víc tlačí. Děti, jak jsem zmínil, tlačí bez skrupulí. Možná s ním i manipulují výčitkami, že když je opustil (vím, opustil matku, nikoliv je, ale ona jim to tak možná vtlouká do hlav), ať se ze svého „provinění“ kouká vykoupit.

Váš partner se tedy nezmění a jeho děti tuplem ne. Moje rada mi přijde nemorální, ale jsem zde placen od rady, nikoliv od morálky. Zvyšte na partnera tlak (remcáním, žehráním, výčitkami, projevy nespokojenosti, mrazem v posteli…) a využijte svých manipulačních schopností. Jestli se vám to příčí, vás sice šlechtí, ale za ušlechtilost se na tomto světě platí. Obojí – ušlechtilost a peníze – mít nemůžete, tak si vyjasněte, co je košile a co kabát.