Článek
Znám spoustu písní, kde opuštěný muž hořekuje nad tím, že se rozešel s milou, a prosí osud, aby „vrátil čas zpět, kdy ještě byla se mnou“. Znám spoustu pitomců, co ze sebe udělají úplnou onuci v naději, že to přivede jejich ženu zpět nebo zabrání jejímu odchodu. Ale neznám ani jednu píseň, kde by nad rozpadem vztahu hořekovala žena. A neznám ani jeden rozpadlý vztah, kde by neplatilo obecné schéma: muž pořád o odešlé ženě mluví, slzí pro ni a doufá v její návrat, zatímco ona už o něm (většinou v jiném objetí, které si opatřila podezřele rychle) dávno neví. Že kvůli takové cácoře nemá smysl brečet, mu nemá cenu vymlouvat.
Proč bývají muži rozchodem více zaskočeni než ženy? Vraťme se (po dlouhé době) opět do šerého dávnověku, kdy se po desetitisíciletí geneticky šlechtily naše povahy – mnohdy i do vlastností, které už k ničemu nejsou a nikdo o ně nestojí. U oněch pradávných ohňů v dobách ledových seděly ženy se svým potomstvem – ovšem jenom ty, které si dovedly nalézt a udržet svého starače a ochránce.
Ty, které to nedokázaly, umíraly rychleji, jejich potomstvo skoro pokaždé. Mezi ně patřily i nešťastnice, jejichž starač umřel (v boji, při lovu, na nemoc či zranění). Evolučně se tedy ženám vyplácela povahová vlastnost „mít někoho pro ten případ v záloze“. Například někoho, kdo je třeba horší lovec nebo je o něj mezi ženami menší zájem, ale jako náhradník bude pořád ještě dobrý. Minimálně do doby, kdy se třeba vyskytne i někdo lepší. Dnešních dnů se tak dožily pouze ženy s touto dispozicí, k níž se ještě ze stejných příčin druží ochota kdykoli odejít za lepším bydlem. Muži naopak tuto vlastnost pro své přežití nikdy nepotřebovali (uživili se sami), proto jim dnes chybí.
V dnešní praxi se geny našich dávných prapředků projevují tím, že ženy si podvědomě stále potenciální náhradníky hledají. Rozchod (ani způsobený mužem) je nezaskočí. Co času jen stráví na pracovišti drbáním o svých spolupracovnících (kdo je svobodný, kdo rozvedený, kolik kdo vydělává, kdo by stál za hřích a kdo ne), koketerií mapují terén kolem sebe (kdo by byl ochoten projevit hlubší zájem), diskusemi s kamarádkami se ubezpečují, zda je další setrvávání ve stávajícím vztahu s jejich druhem vůbec žádoucí a zda by támhleten (sice obtloustlý) náměstek nebyl lepší…
To muži nedělají. Chovají se v tomto ohledu jak amatéři. Přibližování rozchodu vůbec neregistrují, zaznamenají jej až v okamžiku, kdy přijdou domů a nikdo tam není, nebo když leží na stole žádost o rozvod. V tu dobu už mají ženy před nimi ohromný náskok. Ony ho ale měly vlastně už před tím – díky genu po svých přeživších pramátích.
