Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Denisy:
Pane Hausmanne, chtěla bych vás poprosit o váš názor na můj rodinný problém, a to konkrétně na moje rodiče. Je mi 45 let a mám jednoho bratra, mladšího o tři roky. Nechci být neslušná, ale naši rodiče mě zcela vynechávají, myslím, že odjakživa protežovali mého bratra.
Nechci, aby to vyznělo hůře, než to myslím, ale on byl vždy takový ufňukaný, vše si přes pláč vydupal, nevystudoval nic, stěží prošel základní školou, o dalším studiu nemluvě. Ve škole byl průšvihář, nosil poznámky snad obden, v dospělosti stále mění zaměstnání, nikde nevydrží. Partnerku žádnou nemá.
Já jsem byla takové to bezproblémové dítě, když jsem jednou přinesla pětku, byl z toho oheň na střeše, tak už se to pak nikdy nestalo, vystudovala jsem vysokou školu, mám rodinu, dvě děti… ale od rodičů nikdy nepřišlo nějaké pochválení, žádná pomoc, vždy jsem si vše musela zařídit sama, bez pomoci kohokoli z rodiny. Zato bratr dostal od rodičů peníze na auto, pozemek dostal také, na dům mu též přispěli.
Když volám mámě, stále mluví o bráchovi, jak to má těžké, když je sám. Ale za to si může podle mě sám, je nesnesitelný, jaká žena by s ním vydržela. A já se Vás ptám, co dělám špatně? Proč to tak rodiče mají? Děkuji Vám moc, Vaše čtenářka, Denisa
Vážená paní Deniso,
dovedu si představit, jak vás bolí být postavena na druhou kolej zrovna od těch, jejichž lásku očekáváte nejvíce. Samozřejmě byste si (ve svých letech) mohla dovolit zeptat se přímo jich – jinak vám nezbývá, než se mnou spekulovat o příčině. Stejně vám ale doporučuji, abyste se k nepříjemné přímé konfrontaci odhodlala co nejdříve. Nekritické stranění mužskému potomkovi se totiž u lidí typu „jihočeský držitel gruntu“ (tam jsem takové poznal) projevuje vědomým porušením dědických práv dcery, a to navzdory tomu, že děti jsou ze zákona nepominutelní dědici. Tím se nespravedlivost spáchaná na vás přenese i na vaše děti, které mohly ze zděděného rodového majetku mít také prospěch. To se ostatně podle vašeho vyjádření už částečně děje.
Kromě tohoto genderového (jak je mi to slovo protivné!) předsudku však může být ve hře i další negativní vlastnost lidské povahy: v zájmu klidu ustoupit otravnějšímu a halasnějšímu stěžovateli. V kontextu partnerských vztahů jsem zde na tento jev upozorňoval při objasňování otázky, proč dá muž nakonec přednost hysterce před rozumnou ženskou… Tato lidská vlastnost má ale mnohem obecnější dopad – halasná otravná skupina zcela nedemokraticky ukřičí umírněnou většinu; rodič ustoupí uřvanému dítěti, které pak křičí ještě více, protože se mu to vyplatilo. To může být případ mládí vašeho bratra a rodiče k jeho protěžování v dospělosti přistupují tak nějak ze setrvačnosti. Vámi vylíčené bratrovo „lůzrovství“ i v dospělém věku možná u rodičů vyvolává i pocit, že by bez jejich podpory (byť na váš účet!) zahynul či upadl do dluhů.
Dostanete-li se tedy do šance si s rodiči na toto téma otevřeně pohovořit, měla byste jim sdělit, že nekritická podpora dospělého syna je pro něj z jejich strany medvědí službou. Karel Kryl má o lidech typu vašeho bratra krásný (polo)verš: „Mráz dohnal je k poklusu“. Rodiče by si měli uvědomit, že dokud budou synovi přitápět, dobrovolně se nerozeběhne.
