Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel následující e-mail, o radu v něm prosí čtenářka Lenka:
Vážený pane Hausmanne, je mi 28 let, už dva roky chodím s přítelem (je mu 35) a chceme se brzo vzít. Problém je s mými rodiči. Přítel je rozvedený a má dvě předškolní děti ve střídavé péči. Moji rodiče jsou zásadně proti němu, nechtějí, abych si ho vzala, a jako pár nás nikdy nepřijali. Tvrdí, že vzít si rozvedeného je jako začít podnikat s někým, kdo právě zkrachoval. Že když si jednou vybral pro sebe nevhodnou ženu, tak to udělá znovu, protože lidi jsou podle nich v tomhle pořád stejní, jenom se už pak nechtějí znovu rozvádět, protože je jim to trapné. A nejvíc se navážejí do jeho dětí – tedy ne do nich, to ne, ale do toho, že je přítel vůbec má. Tvrdí mi, že si mě bere jen proto, abych se mu starala o děti a zajišťovala celé rodině servis. A že moje budoucí děti budou vždycky až ty druhé, že cizím budu věnovat energii a čas (a partner peníze), které bych všechny měla dát svým dětem. A že oni je nikdy nebudou mít jako vlastní vnoučata, s tím ať nepočítám, že krev není voda. Já jsem rozhodnutá si přítele vzít, ale mrzí mě řeči rodičů – zdají se mi hloupé, dneska je jiná doba. Co si o tom myslíte vy? Mají v něčem pravdu, anebo jsou úplně mimo? Lenka
MÁTE OTÁZKY? CHLAP MÁ ODPOVĚDI!
Vážená slečno,
rodiče své děti vypiplávají v očekávání jejich zářné budoucnosti. Skrz tyto růžové brýle si pak myslí, že jejich dcera má na každém prstu deset nápadníků, všechno budoucí profesoři a Rothschildové – a realita je přitom úplně jiná. Je takovým rozšířeným českým nešvarem obšírně zdůvodňovat, koho ne (zvláště před volbami), aniž by se řeklo, koho jo. Názory takových lidí, ať časté, jsou bezcenné, jako je každá negace bez protinávrhu. Až vám rodiče přivedou pět dalších princů podle svých představ a vy si postavíte hlavu a vezmete si šestého, který je rozvedený s dvěma dětmi, dostala by jejich argumentace nějakou hodnověrnost. Takhle je zcela prázdná, i kdyby nakrásně jednotlivé námitky měly v obecné rovině nějaký smysl. Prázdnotu negace bez protinávrhu demonstrovali filozofové již před tisíciletími. Je to taková pravda k ničemu…
Klidně mohou mít pravdu rodiče (ovšem k ničemu), ale stejně klidně se mohl váš přítel poučit a zmoudřet, konečně chtít svůj klid či vybrat si podle jiných kritérií, než která mu diktovala „bláznivá“ léta, když si vybíral první ženu. Neoddiskutovatelná pravda rodičů (opakuji – k ničemu) je dělení peněz mezi dvoje děti, stejně jako že krev není voda. Ale vy jste ta, které by to mělo vadit nejvíc, a když to dovedete překousnout vy, jiný zřetele hodný trpitel tu už nebude. Výměnou za to sklidíte od manžela vděk za svou toleranci (nezkazte si to!). On si to jistě také uvědomuje. A jestliže se vaši rodiče dočkají vnoučat pokrevních, uvidíte, jak zjihnou…
Nad všemi úvahami se však tyčí prastaré moudro, že v těchto záležitostech stejně nikdo na ničí radu nedá, byť by byla sebeoprávněnější. Vy stejně nakonec poslechnete hlas svého srdce. To by měli vaši rodiče vědět a nekazit vám zbytečně radost.
