Článek
Josef Hausmann tentokrát našel ve své e-mailové schránce jaktovidichlap@prozeny.cz pohnutý dotaz čtenářky Vlasty. Po ztrátě manžela konečně našla zázemí v podobě nového vztahu a úplné rodiny. Ovšem ne na dlouho. I když se všechno zdálo idylické, při vánočním úklidu našla prázdné skříně. Manžel vzal roha, na ni i miminko se vykašlal. Prý ho to táhlo zpátky do města. Byl to ale opravdu důvod? Takhle to vidí chlap!
Čtenářka Vlasta: „Čtu pravidelně vaši rubriku a nedá mi to nepřispět svou troškou do mlýnice. Ve třiceti letech jsem ovdověla, zůstala jsem sama se dvěma dětmi. Po nějakém čase jsem potkala na cestě na chatu muže, který mi byl sympatický, já jemu...
Děti ho braly velmi dobře, a tak jsme se časem odhodlali ke svatbě a společnému potomkovi (partner děti neměl a byl dosud svobodný). Kde budeme společně bydlet, jsme nijak moc neřešili. Bylo to dané mým bytem na malém městě – partner žil s rodiči v Praze – a dětmi.| Muž se tudíž přistěhoval, zabydlel, našel si práci. Narodil se nám syn. Všechno vypadalo idylicky, ale po půl roce začal častěji jezdit do Prahy a potom doslova utíkat. Ani dlouhé debaty a návštěva manželské poradny nepomohly – prý mu chybí velkoměsto.
Záhy se odstěhoval se a podal žádost o rozvod. O syna neprojevil nejmenší zájem, alimenty posílal přesně, ale nic víc. Myslíte, že Praha je opravdu tak velká a plnohodnotná partnerka, že se kvůli ní opustí žena s děckem? Nebo to bylo celé jinak a Praha pouhá záminka? Od známých vím, že je bývalý partner stále sám. Volný čas tráví s fotoaparátem v ulicích města... Jak tohle vidí chlap?“
Vážená paní Vlasto, většina žen žehrajících na to, že zůstala s dětmi sama, své muže z domova vyštěkala. Vy jste ovdověla – a to vás staví do úplně jiného světla. Zasloužila byste si svou druhou šanci v lepším provedení, než jaké popisujete. Část dotazu týkající se údajné magičnosti Prahy ovšem směřuje na „špatný hrob“. Já, ač okolnostmi donucen žít v Praze, jsem odchovancem a zastáncem života na malém městě a prchám tam při každé příležitosti. Mám pro to spoustu důvodů, uvedu jediný – rozvíjení osobnosti v dětství.
Školák na malém městě v pondělí cestou ze školy zajde na hodinu klavíru, pokračuje třeba na volejbalový trénink a v šest večer už píše úkoly. V úterý jde po škole do skautu, pak si cestou domů cvrkne v parku s kluky fotbálek (jestli ještě někde kluci odpoledne něco venku podnikají) a k večeru si zajde k sousedovi do stodoly na pinčes. Ve středu – ale už dost.
Jen na tyhle zážitky by v Praze školák potřeboval týden a ještě by ho museli rodiče vozit autem na tréninky… Navíc to má na maloměstě pod dozorem v sousedském duchu a bez ambiciózních tlaků, aby se místo „okresu“ hrála extraliga a trénovalo od šesti ráno.
Co se dospělých týče, Prahu vzývají akorát tak (neduživí) konzumenti pasivní zábavy.
Když jsem četl váš dotaz, zarazilo mě, že váš dezertující manžel byl (odhaduji v 35 letech) svobodný, bez závazku a bydlel u rodičů. To už o něčem vypovídá, i když ne paušálně. Hlavně o nechuti nést za něco zodpovědnost. Na určitou dobu třeba ztratil ostražitost (zejména, když viděl, že všechno zvládáte bez pomoci), navíc ho utěšovalo, že to je vaše kaše, kterou si máte „vyžrat“ sama. S dalším (vlastním) dítětem mu tohle alibi odpadlo a měl by se začít starat…
Moje diagnóza: nedospělý, citově nezralý sobeček, který utekl před povinnostmi. Zaplatí alimenty a má zase klid sám na sebe. Chudáci děti takových „otců“.
