Článek
Kdokoli z vás má možnost položit Josefu Hausmannovi otázku na jaktovidichlap@prozeny.cz. A kdo to byl tentokrát? 24letá čtenářka Helena, která by si potřebovala trochu ujasnit, jak že ty mužské mozky fungují...
Čtenářka Helena: „Moje otázka se týká komunikace mezi muži a ženami. Je mi 24, byla jsem na nejednom semináři o komunikaci, ale stále mi to není jasné. Ještě bych chtěla říci, že nepatřím k ženám, o kterých často píšete ve vašich článcích. Přijde mi, že přemýšlím i jednám jako chlap.
Dám příklad, který se mi nedávno stal. Seznámila jsem se s jedním přátelským, společenským klukem (33) a už si asi půl roku píšeme. Oba jsme pracovně hodně zaneprázdněni. A teď čemu nerozumím. Mám kamarády a poznám, když se někomu líbím, ale tohohle kluka nechápu. Pokaždé mu musím psát já, jinak on sám od sebe mi nenapíše. Když se ho ptám, jestli ho otravuji, anebo mu mám psát, tak napíše, že neotravuji a mám. Když napíšu, píše hodně a osobně. Když mu dva měsíce nenapíšu, tak on sám se neozve.
Je to proti mé povaze se pořád takhle vnucovat, ale zároveň s ním moc ráda mluvím a nechci ho hned zatratit. Ale tak proč ani jednou nenapíše? Kdyby mu záleželo na mně, tak se ozve, ne? Záleží mu na našem přátelství, nebo jsem mu lhostejná...? Někdo by to považoval za hysterii, ale já mám ráda ve věcech jasno."
Vážená paní, ve vašem dopise je mnoho nejasností, které by – pro fundovanější radu – patřily osvětlit. Především v dnešní době zní dost divně „… asi už půl roku si píšeme.“ Není jasné (a přitom je to důležité), zda mimo to psaní mezi vámi ještě k „něčemu“ dochází. Asi ne, to byste rozebírala přímo jeho chování, nikoli jeho nepsavost, a navíc je zde vaše věta: „Když mu dva měsíce nenapíšu, tak on sám se neozve“, ze které se dá rovněž vytušit, že kromě toho (ne)psaní mezi vámi dvěma nic není. Pokud si ovšem nepíšete přes oceán. Naše republika není tak velká, aby se jeden z vás za tím druhým nemohl na sobotu vypravit.
My chlapi jsme obecně líní psát, kór takové ty řečičky o ničem, maximálně (ze zdvořilosti a neradi) pošleme odpověď. Předpokládám, že si píšete e-mailem či sms, ještě mi není jasné, proč vůbec nezmiňujete telefon.
Na vaši první otázku odpovídám: Ano, kdyby mu na vás záleželo, ozve se a bude vás lákat někam, kde s vámi bude sám. V našich hlavách se odehrávají hlavně myšlenky na sex, pokud možno s neznámými ženami – odpověď na vaši druhou otázku. Divím se, že v té jeho ne. Také se divím, že jste se upnula na něčí (neochotné) dopisy, z čehož by se možná mohla vyvinout láska někdy před 50 lety. Dnes ne.
Je to celé divné – z vaší strany, že se divíte, proč nepíše, ale nedivíte se, proč nepřijede, z jeho strany, proč vám vůbec píše, když s vámi (zřejmě) spát nehodlá – nebo nemůže, třeba i z objektivních (třeba zdravotních) příčin. Jestliže, jak píšete, přemýšlíte jako chlap, proč se neseberete a nejedete za ním vy – s cílem se s ním obejmout? Vím, mám psát odpovědi, nikoli otázky. Ale třeba si jejich zodpověděním sama uděláte jasno.
Možná (kéž by) vaše řádky špatně chápu a vy se s ním běžně stýkáte, a navíc chcete, aby vám ještě psal. Potom se vám neděje nic divného, protože chlapi ženám nepíší, nevolají, neesemeskují, nemailují, nefaxují – ledaže by někde hořelo nepoznané sexuální dobrodružství. Pokud nehoří, zaobírají se svými (světobornějšími) starostmi.
Muži mají k nepsání i další důvod – aby náhodou neotevřeli ženě svoji duši více, než je zdrávo. Vy ženy se totiž rozpínáte jako plyn do vakua a zabrané teritorium už nepustíte. Ze sta možných úderů do srdce, o které si psaním či intimními rozhovory my muži koledujeme, uvedu jeden: „Proč jsi mně předloni vyprávěl, jak mě miluješ, když jsi se přitom vyspal s Marikou?“
Chlap si pak řekne: „V životě už ženský nic pěkného neřeknu.“
