Článek
Ženy často potřebují slyšet, že je někdo miluje nebo jak je má partner rád. Ale co když to vůbec neříká? Jak poznat, že jiskra stále nevyhasla? A je to chyba, když takový slovník ve vztahu chybí? Na to se zeptala čtenářka Žaneta na e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz. A tady je odpověď!
Čtenářka Žaneta: „Chtěla bych se zeptat, jaký je váš názor na používání slůvek Lásko a Miluji Tě. Můj manžel tato slůvka nemá ve slovníku. Nikdy jsem je od něj neslyšela. Říká, že muži na to nejsou vytvořeni, muži to prostě neříkají. Dále se chci zeptat, zda žádám mnoho, aby prosil, děkoval a zdravil.“
Vážená Žaneto, buďte ráda, že máte v dnešní době, kdy se kluci notoricky nežení, solidního manžela, a nehledejte na něm hnidy a nedrezúrujte ho podle klišé z červených knihoven. To, že je solidní, jsem vydedukoval z faktu, že musíte sáhnout po takovýchhle blbinkách, abyste si na něj vůbec mohla stěžovat.
Co nejsou blbinky? Když vás bije, prochlastá výplatu, zanese do vás pohlavní nemoc chycenou od pouliční coury… To, jestli vás má rád, se pozná z významnějších ukazatelů než z banálních oslovení jako „Lásko“. Proto je muži vyslovují jen zřídka (tedy ti, kteří opovrhují lacinými či licoměrnými gesty), a většinou jen na začátku vztahu. V průběhu času už mají kvalitnější možnosti, jak svou lásku dokázat.
Chlap, který naškudlil padesát tisíc na vysněné horské kolo, na němž chtěl porážet své dávné soupeře, a zakoupí místo kola dovolenou, o které jeho žena dlouho snila, má ještě říkat: „Miluju tě“? Proč by to jinak udělal? V porovnání s jeho velkorysým činem jsou slovíčka tak bezvýznamná, prázdná a dostupná každému nýmandovi, že tohle nemá zapotřebí a automaticky předpokládá, že to žena – pokud má nějakou úroveň – chápe a ocení.
S tím prošením a děkováním je to podobné. Muži v (pracovním) styku s ostatními muži nejsou zvyklí se prosit o každou samozřejmost. Představte si, že třeba někde na stavbě by se mistr, místo aby houknul na zedníky: „Kalfas malty na lešení a cihly složit támhle do rohu!“, zaobíral nějakým prosím a děkuji. Proč? Ti chlapi jsou za to placeni, prosit se má až o něco, co přesahuje jejich povinnosti. Extrémním případem je vojna: „Roto, plazením vpřed, prosím!“. Návyky z mužské společnosti se podvědomě promítají i do chování chlapa doma, tak se nedivte.
Stejně jako to bylo u „lásky“, slušnostní aspekt slova „prosím“ se nadměrným používáním devalvuje, někdy přímo překrucuje. Lidé si myslí, že když dodrží formální pravidla slušnosti při sprostém jednání nebo požadavku, nemůže jim – pokud nechce být člověk považován za neslušného – nikdo oponovat, a takto „slušně“ vyslovená žádost je vlastně neurvalá podpásovka, zvláště když se to „prosím“ nápadně zdůrazní: „Mohl bys mě chvíli poslouchat, prosím?“ Zde to vtíravé „prosím“ má význam: „Ty hulváte jeden nevychovaná!“
Pak je tu jedna velká oblast úkonů, které pro nás někdo (většinou ženy) vykoná, aniž jsme se o to prosili, a teď za ně máme děkovat, ba co víc – být za ně vděčni, či je dokonce oplácet. Na tuhle hru se chlapům přistupovat nechce. Jestliže mě žena pověsí do pokoje záclonky, které jsou mi zcela ukradené, proč bych měl za to děkovat?
Podobně jako s prošením o samozřejmosti nejsou chlapi zvyklí za samozřejmosti děkovat. Ženy by chtěly, aby se jim děkovalo za drobné (samozřejmé) úkony, velké počiny mužů jsou ovšem pro ně samozřejmostmi, za které se děkovat nemusí. („Děkuji, že jsi po mně srovnala boty v předsíni“ – běžné, „Děkuji, že jsi dnes jako včera celý den jezdil s náklaďákem a nemáme problémy s placením nájemného“ – neexistuje).
Absurdní je i požadavek, abych doma děkoval za něco, co se pořídí za mé peníze – třeba za teplou večeři, kterou bych si navíc raději dal (i s pivem a kamarády) v hospodě.
Stejně jako ještě neznamená, že kdo neomílá dokola „Mám tě rád“, rád nemá, nemusí být neurvalec a nevychovanec ten, kdo každou žádost nedoprovodí slovy „prosím“ a „děkuji“. Řídí se jen zdravou logikou.
