Článek
Čtenářka Sofie napsala našemu chlapovi: „Jsem poměrně atraktivní, štíhlá, snad i docela vtipná a ne úplně hloupá žena ve věku 47 let. Dlouho rozvedená – popud z mé strany. Mám dítě a donedávna i přes 10 let trvající původně vztah a pak již jen spolubydlení. Z důvodu nezájmu partnera o osobní hygienu (nemyl se i 4 dny po sportu), každodenní popíjení piva a celkový nezájem o kvalitu vztahu jsem si našla ženatého milence.
Dokud jsem byla v podstatě zadaná, tak vše bylo tak nějak v pořádku a vyvážené. Jenže teď jsem již několik měsíců sama a měla jsem za to, že milenec (30 let ženatý s dospělými dětmi) bude se mnou. Netlačím na něj a ani o tom nemluvím. Ale rozhodně ví, že bych jej brala. Sice se snaží a jsme každý den spolu a myslím, že oba rádi, máme společné záliby i mimo ložnici, tak stejně kmitá kolem celé své familie.
V poslední době, když se mu podaří uniknout z domu a přespí u mě, tak ani na sex nedojde. Manželky se bojí jako čert kříže, přitom on je ten, kdo vydělává, kdo vše zabezpečuje. Asi něco dělám špatně, když budím dojem, že vše zvládnu sama a jen jiným ženám je potřeba pomáhat. Děkuji za případný názor.“
Vážená Sofie, když už se dva lidé konečně potkají (teprve teď vidíte, jaký je to zázrak!), měli by se snažit o toleranci chyb druhého, protože rozpadem svazku vznikne ošemetný problém: kde shánět někoho dalšího. Tolerovat se nedá (přílišné) násilí, závislost a hysterie.
Popíjení piva, „celkový nezájem o kvalitu vztahu“ a zpocené tělo po sportu zas tak nesnesitelné excesy nebyly, abyste kvůli tomu – když jste to 10 let vydýchat dovedla – ve svém věku tak lehkovážně pozbyla životního partnera. Kdoví, co on celou dobu toleroval vám! Vylíčenou anabází s třicet let ženatým milencem jen dáváte za pravdu mé analýze šancí žen vašeho věku na seznamovacím trhu z předminulého týdne.
Pro trojúhelníky, ve kterém se nyní i vy nacházíte, platí (až na statisticky bezvýznamné výjimky) následující zákonitosti:
1.Podvedená jste v první řadě vy – manželka až v druhé řadě. Ona si lebedí doma s dětmi, s manželem tráví dovolené, v kruhu rodinném rozbaluje dárky pod vánočním stromečkem, vztahuje se na ni dědictví apod.
2. V případě provalení vaší avantýry jste vina vy – jeho manželka vám vynadá do kurev, lidé okolo vlastně také. (V opačném gardu tohle ovšem platí rovněž – manžel zastřelí milence, nikoli manželku).
3. Nejvíce tratíte vy – časem, marným čekáním, promeškanými šancemi během ubíhajících let.
4. Ze sta ženatých milenců se rozvede jeden.
Jediné, co za tahle všechna příkoří máte, je občasný sex. Jestli už ani to ne, pak tento pseudovztah zabalte. Shora popsané zákonitosti mají skoro takovou platnost, jako zákonitost o tečení vody z kopce. Jestli se váš milenec nerozvedl dosud, už se nerozvede. Koukáte do řeky a čekáte na to, až začne téct nazpátek…
Kdyby se totiž chtěl rozvést, musel by absolvovat slzy, výčitky, popasovat se se svědomím („Za všechno, cos k sobě připoutal, neseš zodpovědnost“), opustit zaběhnuté (i když nakyslé) pořádky, bohatí poserové se navíc bojí, že rozvodem přijdou o půl majetku (jako by jim ta zbylá půlka byla málo a nestála za tu svobodu). A co za to? Co když víceméně totéž, tentokrát po vašem boku?
Když u vás přespí a na sex nedojde, proč k vám vůbec chodí? Zajímal by mě průběh takového večera. To vedle sebe ležíte, konečně noc pro sebe, a řeknete si dobrou noc a usnete? Možná on, uondán životem, nemá sílu „zatopit pod vaším kotlem“. Tak proč nezatopíte vy pod jeho, když se na něj tak těšíte?
Mužskou psychiku jsem vám již naznačil – ten váš chlap se bojí více sebe než své ženské. Má zapudit někoho, o koho se přece měl starat.
Příkazy genů, to je svinstvo – zejména, když nám je různí Exupéryové pořád předhazují.
