Článek
Na e-mailovou adresu jaktovidichlap@prozeny.cz posíláte i ty nejzáludnější dotazy! Třeba jako paní Eva, která se rozhodla spolu s Josefem Hausmannem rozkrýt taje ženského mozku...
Čtenářka Eva: „Proč se říká, že žena myslí A, tvrdí B a chce, aby si chlap domyslel C? Proč se říká, že žena říká ,ne', i když myslí ,ano'? Co má tedy říct, jestliže myslí skutečně ,ne' a chce, aby to bylo tak i pochopeno? A konečně – proč se říká, že ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou? Doposud mi to nikdo uspokojivě nevysvětlil, možná se to vám povede.“
Vážená paní, divím se, že tyto dotazy přicházejí od ženy. Už dlouhá staletí si jimi totiž lámou hlavu muži, mezi nimi i mnohem větší myslitelé, než jsem já. Uspokojivé odpovědi se nedobrali.
Ženám se nějakým způsobem muselo takové jednání vyplácet (a vyplácí se dodnes) a evolučně osvědčit. Mohou si to (dokonce s výhodou) dovolit, tak proč by to nedělaly. Mužům by takové jednání neprošlo. Za muže nikdo žádné C nedomyslí. Když muž myslí „ne“, splakal by nad výdělkem, kdyby sázel na to, že okolí ví, že myslí „ano“. A muži stejně nemají od koho co dostat nebo co vytřískat, tak jim drahoty a nedávání pokoje k ničemu nejsou.
Jak to, že co projde ženám (i v tak absurdních situacích, které popisujete), neprojde mužům?
Ženě se evolučně vyplácelo být věčně se vším nespokojená – přinutilo to jejího „starače“ k vyššímu výkonu, a tím žena zajistila sobě a svému potomstvu lepší šance na přežití. Zároveň se ženě vyplácelo testovat, kam až může ve své exploataci muže zajít. Žena, která svého muže „nevytěžila“ do maxima (špatně odhadla míru jeho dobroty, oddanosti a ochoty se obětovat nebo sama byla moc útlocitná), uvedla sebe a své potomstvo do evoluční nevýhody ve srovnání s těmi (mrchami), které svému muži nic „nedarovaly“.
Dnešní ženy jsou samozřejmě genetickými potomky těch evolucí zvýhodněných. Ve vaší první otázce si tedy žena testuje muže asi takto: „Když on ani neví, že když říkám A, myslím B a chci C, tak co s takovým budižkničemu? Ten se o mě nijak zvlášť nepostará.“ Podobný princip se skrývá ve třetí otázce. Tím, že žena neví, co chce, a pořád s tím otravuje, udržuje chlapa v obrátkách, bdělosti, nejistotě, strachu z nedostatečného zaopatřování a sebezpytování, co kde dělá špatně. V okamžiku, kdyby muž nějaké ženino přání „uspokojivě“ vyplnil, mohl by vydechnout, přestat se točit a přestat si vyčítat, co kde dělá špatně. Tento stav pochopitelně nemůže žena nikdy připustit.
Druhá otázka obsahuje navíc faktor ženské cudnosti – vlastnosti, kterou muži, hledající dlouhodobou partnerku, oceňují. Říci v seznamovací fázi bez okolků „ano“, byť by žena chtěla sebevíce, by pro její dlouhodobý zisk znamenalo harakiri. Tím, že řekne „ne“, ukazuje své odhodlání nedávat se lacino, a navíc si tím nechává otevřené dveře pro situaci: „Co jsem mohla dělat, když byl tak silný a neodbytný“. Žena (kromě profesionálek) nemá tedy žádný důvod říci rovnou „ano“.
Když si člověk v klidu vaše tři otázky přečte, dojde mu, jak snadný a krásný musí být pro ženu život po boku chlapa. Nedivme se, že ženy dávají přednost i kolektivům mužů (pracovním, sportovním, společenským) před kolektivy ženskými. Vždyť pouze muži jsou schopni dešifrovat, co vlastně říkají.
