Článek
Na e-mail jaktovidichlap@prozeny.cz tentokrát poslala svůj dotaz čtenářka Iveta. Líbí se jí soused, i mu jeden čas nadbíhala.... A nedávno ji vášnivě políbil! Jenže couvl. Proč? Odpovídá Josef Hausmann.
Čtenářka Iveta: „Před pěti lety jsem pronajala byt v našem domě sympatickému, o 3 roky mladšímu, taky rozvedenému muži – tehdy měl 40 let. Od začátku se mi líbil, ale jelikož měl přítelkyni, která ho často navštěvovala, neřešila jsem to. Pak se rozešli a v té době jsem mu dala lehce najevo, že se mi líbí. Ale jak to u mužů bývá, když mu nadbíháte, prchá před vámi. Nechala jsem to být. Když o mě nestojí, nebudu se vnucovat. Teď má novou přítelkyni se 2 malými kluky. A často se mi svěřuje, co mu na tom vztahu vadí a že to zřejmě brzy skončí.
Před týdnem jsme spolu strávili více času. Babička potřebovala opravit na chatě dřevěný obklad a sama mi navrhla, ať poprosím souseda, jestli by to neudělal. Potom jsem mu přinesla do jeho bytu za práci litr slivovice. Hned mě pozval na štamprli a nezůstalo u jediné. Několik hodin jsme mluvili o životě, o našich představách, snech. Připadalo mi to, jako by si mě oťukával a zkoumal.
Na rozloučenou mě vášnivě políbil, možná, že očekával i víc... Ale druhý den, když přišel z práce, hned u nás klepal a omlouval se, že to přehnal a že byl opilý. Dva dny nato už zase na noc šel ke své partnerce. Moc bych ho chtěla, poraďte mi, prosím.“
Vážená Iveto, jedním z důvodů, proč je život na tomhle světě tak těžký, je nepříjemný fakt, že když se mně někdo líbí a já ho chci, tak to ještě automaticky neznamená, že já se líbím jemu a on chce mě. Člověk se v takové situaci chytá stébel – formálně zdvořilé a vlídné chování považuje za „vyzvání k tanci“, letmý polibek za vášnivý, nezávaznou poklonu za výraz obdivu... Lidi, kteří si to uvědomují, se pak bojí nějakou zdvořilost projevit, aby si to ten druhý, co mu nadbíhá, špatně nevyložil.
Možná, že ten váš podnájemník druhý den po „incidentu“ s vámi v práci chlapům vypravoval: „Dal jsem si pár panáků a málem jsem se zapletl s bytnou, která mě nahání už pět let. Co teď?“ A oni – dostatečně se vyřehtavše – mu poradili, aby zašel za vámi a věc uvedl na pravou míru – což on učinil. Vždyť považte: Kdybyste se mu líbila, „nastoupil“ by na vás cestou na chatu, na chatě, cestou zpět, u slivovice a při dalších příležitostech, které se mu jako sousedovi denně nabízejí. A těch byly za těch pět let stovky. To ale neudělal.
Chytáte se stébel jako polibek od poloopilého chlapa či pár keců o životě a uměle si vytváříte vysvětlení pro jeho nezájem (prchá údajně proto, že mu nadbíháte). Tím, že zaklepal a omluvil se, vám dal najevo, že se necítí předchozím faux pas zavázán a dál bude svobodně chodit za tou, na níž mu (možná) něco vadí, ale přitahuje ho natolik, že mu za to stojí vypravit se za ní na noc.
Zkrátka – za pět let to na vás nezkusil, i když by to měl nejblíže a nejpohodlnější. To se raději trmácí někam do horempádova. Jaký důkaz jeho netečnosti ještě chcete? Že by ty ostatní, co zatím měl, byly hubenější? Ta vaše dlouhá samota je vůbec nějak podezřelá.
Neupínejte tedy k němu moc nadějí. Lovte i mimo – a na něčem zapracujte. Na těle, na duchu, na stylu života i na pohodlnosti, s níž očekáváte, že vám osud přihraje partnera. Zadarmo není nikde nic.
