Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Mirky:
Vážený pane Hausmanne, jsme s manželem už 17 let, žijeme spokojeně a rozhodně „nemám důvod ke stížnostem“. Ale jak se teď blíží Vánoce, přece jen se vás chci na něco zeptat. Manžel mi pod stromeček i k narozeninám dává praktické (a často i dost drahé) dárky, o které nestojím a většinou je ani nepotřebujeme. Například další hrnce, remosku, povlečení, kuchyňský robot, mikrovlnku, kávovar a tak. Od začátku našeho vztahu mu vysvětluju, že vybavení do domácnosti prostě nejsou dárky, navíc mu jasně říkám, že až budeme potřebovat nové hrnce, raději je vyberu sama, protože vařím já.
On mi snad vůbec nerozumí, prý jeho tatínek mamince takové dárky taky dával. Asi před dvěma lety jsem tchyni poprosila, aby manželovi vysvětlila, že ani ona o podobné dárky nikdy nestála a raději by dostávala nějaké maličkosti, ale přímo pro ni, ne věci jako pro nějakou pomocnou sílu v domácnosti. Manžel na ni zíral, jako by se zbláznila, a nijak nereagoval. Dál už jsme o tom nemluvili, zase kvůli tomu nechci dělat scény, ale mrzí mě to.
Loni jsem dostala sadu luxusních ručníků a osušek, které nepotřebujeme, navíc v barvě, která se nám do koupelny nehodí. Sice nejde o nic zásadního, ale na druhou stranu si někdy říkám, co to vypovídá o manželově vztahu ke mně – a nic dobrého mě nenapadá. Pořizovat normální dárky dětem mu potíže nedělá a ani by ho nenapadlo dát jim pod stromeček třeba školní potřeby nebo učebnice (pokud by si to teda výslovně nepřály). Mohl byste mi pomoct manžela pochopit? Děkuju vám. Mirka (47)
Vážená paní Mirko,
vhodnost či nevhodnost dárku, jak ho přijmout, jak se přitom tvářit nebo přetvařovat – to všechno už bylo dávno filozoficky vyřešeno jinými kapacitami, než jsem já. Já zde mohu zopakovat jen základní pravidlo: Z daru má vždy radost ten, kdo dává, občas nastane i vzácný okamžik, že se upřímně raduje i obdarovaný. Pro takové chvíle stojí za to žít!
Velké procento darů však bývá „danajských“ a člověk, i když (na rozdíl od Trójanů) to už ví předem, by se přesto měl snažit se přetvářit, a když už nemá radost sám, neměl by kazit radost dárci, který to (na rozdíl od Danajů) nemyslel zle. Manželovi omluvou budiž, že není jediný mužský, který se tohohle nešvaru dopouští. Sama jste viděla, že to dělal i váš tchán, já znám obdobné případy ze svého okolí, vzpomínám, že to dělal i můj otec mámě. Možná pro to bude mít nějaký promovaný psycholog lepší vysvětlení, já mám tohle: Manželka, která se vzorně stará o domácnost, je v ní ráda a má ji jako klícku (tu domácnost), ostatním členům rodiny s touto domácností splývá. Co je dobré pro domácnost, je automaticky dobré pro ni, vždyť je to skoro totéž! Proto se podobných darů můžete dočkat i od dětí.
Že ona má někde také své soukromí a svou osobnost, že by také byla někdy ráda oceněna jako samostatná bytost odděleně od domácnosti, jejím bližním nedochází. Kdybyste měla výrazné koníčky (nic o tom nepíšete, tak možná křivdím), byl by výběr (vánočního) dárku usnadněn: Tenistka by dostala slazengerovku nebo tretorny, lezkyně něco z Hudysportu, běžkyně na lyžích nové fischerky nebo aspoň HF vosk, rybářka naviják Tap.
Ale co pro ženu bez koníčků? Kniha? Parfém? Šála? Manikýra? Všechno už tu bylo, všechno je tuctové, obyčejné, leží to ve skříních, výběr je pro nás, amatéry, zoufale omezen. Navíc my muži jsme chorobně praktičtí. To, co pořídíme, musí něčemu rozumnému sloužit. Nám vůbec nevadí, když pod stromeček dostaneme třeba sněhové řetězy.
Takže jediná pomoc je prevence. Dejte na almaru krabičku s nápisem „Přání Ježíškovi“. Pokud se muž netopí v milionech, uvidíte sama, jak je to těžké.
A teprve když si písemně budete přát třeba předplacení návštěvy v nehtovém studiu a on vám místo toho nadělí toustovač, máte právo si stěžovat. Ne na špatně zvolený dar, ale na to, že muž ignoruje vaše přání.
